Made of Honor

Po delší době jsem si zašla do kina - s holkama jsme zvolily film s Patrickem Dempseym - Made of Honor. Musím říct, že se mi filmík velice líbil a hnedle bych šla znova!

A pokud někdo neví, o čem mluvím, tady trailer:

Jak na děti? – Part 6 – Hudba, Knihy

Děti milují, když se jim zpívá. Ať už je to písnička jakákoliv, vždycky je to potěší. Naše děcka znají obrovské množství písniček. Já, coby student angličtiny, znám jenom pár a hlavně jsem strašně líná se naučit nějaké nové, přesto se zásobou, kterou mám, si bohatě vystačím. Holky se mi učí nové a nové písničky ve škole a školce, takže mám opravdu skoro denně co poslouchat a jenom tak mě to neunudí. Obyčejné písničky jsou osvědčená metoda, jak děti uklidnit, jak už ze záchvatu řevu, nebo jenom tak před spaním. Jake obzvlášť má moc rád, když se mu před spaním nějaká ta píseň zapěje. Jako chlapec, který se teprve učí mluvit, má sám ve svém repertoáru jenom pár písniček, tak je zpívání pro něj velice jednoduché. Pokaždé něco vybere a zpívá potom se mnou. Holky si prozpěvují téměř denně, především když si hrají o samotě nebo když na něco čekají – pro ukrácení chvíle.

Potřeba spálit pár kalorií? Stačí hodit CD do přehrávače s hudbou pro děti vhodnou a skákat a skákat a skákat. Otázky, jestli se může něco pustit, poslouchám téměř denně a většinou i vyhovím. Naše rodina je celkově na hudbu založená, v televizi nám skoro pořád jede hudební kanál, kde je bez reklam hudba 24/7, takže holky mají v hlavě obrovské množství textů. Osobně nejsem zrovna nadšená z takového Johnyho Cashe, ale tatínek ví nejlépe a pokud mu nevadí, že mu děti zpívají o vězení a drogách, mlčím. Teda občas si rýpnu, ale to je asi tak všechno. Před nedávnem jsem holkám při dekoraci krabice pustila klasickou hudbu a obě dvě to velice zaujalo. Maggie projevovala zájem o určité úseky a ptala se mě, v jaké náladě asi autor byl, co to znamená, nebo co si ona sama představuje, že by se mohlo v daný okamžik dít. Zvláště ji zaujala naše Vltava od Smetany. Já sama toho o hudbě moc nepovím, ale člověk nemusí být znalec, aby si s dětmi vymýšlel různé historky a tvořil příběhy.

Jak uspat děti i sebe? Přečíst nějakou knihu. Ne nadarmo se dětem před spaním čtou knížky. Je to klidná tichá aktivita, která děti stimuluje. Podle mě je velice důležité, aby se zvláště s menšími dětmi četlo každý večer. Rodiče a děti spolu stráví příjemné chvilky a dětem se rozvíjí představivost. Ryan mě hodně často žádá o přečtení knihy, vždy zhruba kolem třetí hodiny odpolední, což je docela smrťák, protože jí na tom gauči téměř odpadávám. Knížek máme kupu, ale pořád dokola čteme ty stejné pohádky. Naštěstí pro mě, obě děvčata navštěvují každý týden knihovnu – jedna přináší domů jednu knihu a druhá tři, takže nějaká ta změna se koná. Maggie je letošní prvňák, takže čtení musí trénovat denně – mě to pomalu odpadává a všichni posloucháme ji, jak nás obohacuje novými a novými příběhy.

Washington, D.C.

S Terkou jsme podnikly jeden z dalších vysněných výletů – tentokráte do hlavního města Spojených Států – Washingtonu. Původně náš společný volný víkend měl být obětován New Yorku, ale bylo mi silně doporučeno, abychom odjely do hlavního města co nejdříve, protože tam teď příštích pár týdnů budou slavnosti, na které se sjíždí lidé z celé země a najít ubytování by bylo velice obtížné. Bylo mi jen řečeno, že se to nazývá Cherry Blossom Festival, že se všichni přijíždí koukat na rozkvetlé třešně. Plácala jsem se do hlavy, ale zvykla jsem si tu na spoustu podivností, takže jsem to zase tak moc neřešila. Nakonec jsem se dozvěděla, že tento svátek je na počest přátelství mezi USA a Japonskem, kdy v roce 1912 daroval Japonský starosta Američanům 3000 třešňových stromečků, které byly vysazeny po Washingtonu.

Už v pátek večer jsem musela k Terce domů, protože v sobotu ráno jsme měly odjezd z Philly a mně nejel slušný vlak. Ráno jsme musely vstávat už o půl sedmé, abychom stihly vlak v 6:57. Po hodince drkocání v Septě jsme dorazily do Philadelphie, našly místo odjezdu busu a šly si najít kus žvance k snídani. Odjezd byl v 8:50, musely jsme tam být 20 minut před odjezdem. Tohle se u mě ukázalo jako zkouška nervů, protože v čekárně byly neskutečně vrzající samozavírací dveře a pokaždé, když se konečně zaklaply, tak někdo musel vejít/odejít. Cesta autobusem nebyla zase tak nepříjemná, první hodinku jsme s Terkou prokecaly či koukaly z okna, ale potom naše nadšení oprchalo, tak jsme si daly dvacet.

Naší první starostí ve Washingtonu byl nález našeho ubytovacího zařízení. Instrukce na hostelové stránce byly velmi podrobné, tak to nebyl velký problém. Naskočily jsme na metro, projely se dvě zastávky a daly se na cestu. Prošly jsme se kolem US Capitolu – což je sídlo kongresu, udělaly pár fotek a navázaly na naši původní trasu. Hostel nebyl nic mimořádného, byly jsme ubytovány v pokoji s osmi dalšími lidmi, ale bylo to levné a bylo nám jedno, kde se tu jednu noc vyspíme. Odložily jsme si batohy, zkontrolovaly funkčnost toalety a rozběhly se zpátky do ulic směr National Mall – kde je ta nejlepší podívaná.

Zpět u Capitolu (tentokrát u přední strany) jsme se poplazily po sochách a udělaly pár fotek. Hlad na nás zaútočil, tak jsme se vydaly hledat McDonald‘s. GPS nám moc nepomáhalo a posílalo nás do nejrůznějších směrů, ovšem nakonec se nám podařilo lokalizovat naši obědvárnu. A proč nás to stálo takové úsilí? Protože bychom nikdy nepředpokládaly, že najdeme zrovna tento fastfood v muzeu. Konkrétně National Air and Space Museum. Vstupné se nekonalo, tak ihned po jídle jsme prolezly budovu křížem krážem, podívaly se na různá letadýlka, raketoplány, vesmírné sondy, teleskopy. Nesměly chybět ani sekce o vesmíru jako takovém – o planetách, měsících, asteroidech, kometách.. Největší atrakcí pro nás byl letecký trenažér, kde jsme byly zavřeny do, jak já to nazvala, pračky. Terka byla pilot a já měla za úkol sestřelovat nepřátelské letouny. V simulátoru jsme si poseděly 4 a půl minuty, z toho bych si dokázala říct, že tři a půl jsme visely hlavou dolů. Lepší jak zábavní park!

Po prohlídce jsme se prošly kolem dalších muzeí (především uměleckých) až k Washingtonskému monumentu, který byl postaven na počest George Washingtona – dokončen v roce 1884. Nachází se na rozlehlejší louce, kde se pohybovala opravdu velká spousta lidí. V sobotu bylo docela větrno, takže toho bylo využíváno v podobě pouštění draků. Snad nemusím vysvětlovat, kolik se jich potom válelo ve stromech.

Po monumentu nás čekal Bílý dům, najít ho nebylo zase tak složité, ačkoliv je trošku „z ruky“. Stačilo jít s davem. V sobotu byl první den festivalu, takže u jedné z bran stála fronta buržoazů a čekali na bezpečnostní prohlídku před vstupem do jedné z nejhlídanějších budov. My jsme si to obešly a přes plot se podívaly na vzdálený, z časti stromy překrytý baráček. Podél plotu opět hromada lidí, ale kupodivu se nám podařilo ukořistit místo u mříží a tak jsme si ten skvost vyfotily.

Terka projevila zájem o fotku Lincolnova Memorialu s vodou, takže se chystala další procházka. Propluly jsme parčíkem, vyfotily si veverku a zalomily unaveně na schody před další oslavnou budovou – tentokráte pana Lincolna. Začínalo se ale připozdívat a ochlazovat, tak jsme se vydaly na zpáteční cestu. Něco málo přes 2 kilometry není velká vzdálenost, ale po zhruba 6 hodinách na nohou nám to chvilku zabralo. Konala se malá zastávka u památníku 2. světové války, a poté už jen odchod do hostelu.

V obchůdku jsme si obě koupily večeři, snědly ji v malé kuchyňce a nadšeně se vydaly k našemu pokoji. Velice jsem se vyděsila u pohledu do zrcadla, pěkné počasí mělo bohužel svoji daň. I v březnu jsem si byla schopná spálit obličej, takže teď vypadám, jako bych týden lyžovala v Alpách. Terka se necítila dobře, takže zalomila ihned po sprše, já si ještě četla. Další den jsme musely vstávat v osm, tak jsem si řekla, že si půjdu lehnout brzo a odložila knihu někdy kolem 10, 11 hodiny. Jak je u mě tradiční, tak jsem se válela ještě dlouho poté, ale nějak se mi usnout podařilo.

V neděli jsme vyrazily z hostelu těsně po 9 hodině s jasným cílem – Muzeum přírodní historie. Opět byl vstup zdarma. Dinosauři byli to, co mě lákalo nejvíce, takže jsme zaparkovaly do příslušné místnosti a prozkoumaly to. Následovaly pradávné rybičky, zkameněliny, škeble a další potvůrky. Vedle dinosaurů byla přehlídka savců, takže to jsme musely taky vidět. Zaujali mě motýli v prvním patře, bohužel tady se čekala neuvěřitelná řada do menší kopule, kde se motýli nacházeli živí. Na to, aby mi kolem hlavy proletěl motýl, nepotřebuju platit a hlavně hodiny stát ve frontě. Hmyz jsme přeskočily, nejsem Grissom z CSI, abych tam musela být nastlaná a přešly jsme na výstavu kamenů. Diamanty nás tedy zajímaly nejvíce! A že jich tam bylo. Povětšinou už se jednalo o zpracované kousky, nějaké ty náhrdelníky, brože, prsteny. Výstava samozřejmě zahrnovala i polodrahokamy a další jiné kameny. Na obyčejné šutry jsme zvědavé nebyly, takže jsme uličkami jenom tak proletěly a tím naše návštěva v tomto zařízení skončila.

Na oběd jsme se prošly zpět k Air and Space muzeu, vystály si frontu na jídlo a asi hodinku a půl poseděly. Vše, co jsme vidět chtěly, jsme viděly a tak jsme si musely dát potřebný oddych. V rozumnou dobu jsme se vydaly najít stanici metra, znova se projely dvě zastávky a našly stanici autobusu. Cesta zpět už tak příjemná nebyla, na dálnici zácpa. Já díky tomu zmeškala vlak domů a musela opět k Terce. Ani můj běh na 4 bloky v Phille nepomohl. Výlet moc vydařený, moc se mi tam líbilo a ani mi nevadí, že se budu týden hrabat z bolavých nohou!

Mütter Museum

Na "zrůdičky" jsme se s Terkou těšily už od doby, kdy nám Terčin pan domácí řekl o muzeu, kde jsou vystaveny různé nemocemi a vadami postižené tělíčka v nálevu, sbírky kostí a podobných věcí. Konečně nám vyšla volná neděle, a tak jsme naskočily na vlak a směr Suburban Station. Obě hladové, jsme se prvně vydaly po stopách nejbližšího McDonaldu - což se ukázalo jako zbytečná snaha. Lidé v centrální Philly asi "mekáč" nejí. Alternativa byl tedy Dunkin' Donuts. Najezeny a napity jsme se prošly několik bloků k postarše vypadající budově - The College of Physicians of Philadelphia - Mütter Museum.

Po odběru 12 dolarů z mé kouzelné plastové zelené kartičky a odložení batohu a tašky s miminkem na recepci jsme se vydaly na průzkum muzea. Ihned v začátku byli návštěvníci upozorněni, že focení je zakázáno, tak jsme foťáky nechaly v klidu spát a lokalizovaly nápis "Vchod". V první místnosti, kromě skromného gift shopu, byly jenom zarámované fotografie různých telesných anomálií, nemocí, významných objevitelů. Početly jsme si nápisy pod obrázky a přesunuly se do další mísnosti, kde už se nacházela pěkná výstavka. Části těla z vosku, povětšinou napadlé kde čím. Velmi "pěkný" pohled byl na spáleného člověka ve vitríně. Nejvíce nás s Terkou uchvátila sbírka lebek, která pokrývala asi třetinu jedné stěny. Lebky byly od lidí různého věku, pohlaví a původu. Některé dokonce nesly u popisu Czech či Prague. Byla zde také zmínka o siamských dvojčatech spojených různými částmi těla. Své místo zde našly i fotografie děvčat Brittany a Abigail, američanek, které patří mezi známé siamské dvojčata - jedno tělo, dvě duše. Letos oslaví 18. narozeniny.

Natěšeně jsme sešly do spodního patra, kde už na nás čekaly sklenice s nálevem. Spousty a spousty embryí v různých stádiích s vadami, více siamských dvojčat. Asi aby lidé neodcházeli s depresí, byly ukázány i plody zdravého dítěte v různých časových intervalech. Dále kostry a kostřičky, mnoho jednotlivých kostí a vnitřních orgánů. Docela výrazný prostor dostaly nemoci očí - tentokrát vytvořené z vosku. Průřezy mozkem byly také velice zajímavé. Nemůžu říct, co se mi nejvíce líbilo, všechno to mělo něco do sebe. Jedno ale můžu říct s jistotou - v noci bych se tam nepromenádovala!

Giselle ví nejlépe!

Pojďte se odreagovat se mnou a never-to-be-a-princess :o)

Jak na děti? – Part 5 - Arts & Crafts

Na rozvíjení kreativity máme čas po obědě, když nejmladší spí. Holky milují různé vyrábění věcí z papíru, stříhání a kreslení. Já nejvíce trpím, když se mě zeptají, co si můžeme vyrobit. Já jsem na takové věci absolutně levá a tak jenom vymýšlet, co by pro ně bylo vhodné zpatlat mi zabere hodně času. Často se spokojíme jenom s dekorováním obyčejného barevného papíru různými jinými papíry, třásněmi, nastříhanou vlnou. Největší zábavou pro ně je „zkrášlit“ nějakou krabici od balíku. Holky na ni nalepí všechno, co jim pod ruku přijde, pokreslí to voskovkami, občas nějaká ta fixa. Snažím se s dětmi dělat sezónní věci. V zimě tvoříme sněhuláky z papíru a vaty, vánoční stromečky na papír, které se dodatečně dekorují barevnými nastříhanými papírky, ozdoby na stromeček. Na jaře vytvoříme kytičky z papíru, dřevěných tyček od zmrzlin, drátků na čištění skla. Léto se ohání kolem sluníčka, zvířat. Na podzim jde vždycky udělat něco z barevného napadaného listí nebo různých nejedovatých plodů. Žádný kousek látky nejde nazbyt, stejně tak jako přebytečné knoflíky, bavlnky..


Navlékání korálek je činnost, u které si člověk s dětmi pěkně pokecá a ještě se zabaví na dlouhé chvíle. Holky mají šuplíček s většími korálky, ze kterých tvoří náramky a řetízky. Zkouší, jak jdou různé barvy dohromady, jak vedle sebe vypadají rozdílné tvary. Vždy si nadšeně zkouší svoje výrobky nebo je dávají jako dárek rodinným příslušníkům. Jinou formu korálek, kterou u nás praktikujeme, je pokládání umělohmotných barevných korálek na různě tvarované plastikové destičky, které se po dokončení přežehlí a vytvoří požadovaný tvar. Opět se u této činnosti dá povídat a člověk si od dětí trochu odpočine.

Velice potřebnými věcmi u nás jsou knížky omalovánek a krabice s voskovkami. Pokaždé, když někam jdeme a víme, že se tam bude nějakou dobu čekat, omalovánky a pytlíček voskovek mají místo v naší tašce. I ti nejmenší se tím dokáží zabavit, učí se držení voskovky v ruce, zkoumají různé barvy. Vždy holkám připomínám, aby nečmáraly, ale pěkně vymalovávaly prostory, které mají. Fixy jim to jdou trošku lépe, než voskovky, na druhé straně se tím dokážou zapatlat od hlavy až k patě. Pastelky se tady moc nepoužívají. Lepší pro mě, nemusím se bát, že mi Jake bude hltat odpadlé hroty nebo chroustat dřevo.

Po práci..

Po dlouhých dnech se musím nějak odreagovat - k tomu je hudba jak dělaná. Momentálně mám dvě písničky, které věčně poslouchám pořád dokola, tak musím pobavit ostatní a vyhodit je na veřejnost.

Jak já říkám černoši: Flo Rida - Low





A druhé: The Red Jumpsuit Apparatus - Face Down

C. W. Post University - Long Island

Jakožto aupair, mou povinností, kromě měsíční docházky na aupair meetingy, je návštěva vzdělávacích kurzů v celkové délce 72 hodin. Jednou jsem takto chodila každý týden v pondělí večer na deseti-týdenní kurz, ale zjistila jsem, že to za to opravdu nestojí. C. W. Post University na Long Islandu nabízí víkendové kurzy, které jsou ohodnoceny třemi kredity – tady to nejde počítat na hodiny, protože do víkendu se opravdu těch 36 hodin narvat nedá (dá se to ovšem směstnat do celkových 22 se třemi hodinovými přestávkami na jídlo), tak je přímo dáno, že se jeden víkend rovná polovině povinné docházky. Tento víkend byl pro mě již třetím kurzem, který jsem na této škole absolvovala. Jméno kurzu, který jsme si s Terkou vybraly byl „American Indian Cultures and Their Impact on American Society”. Byly tam i zvučnější názvy, ale bohužel v době, kdy jsme se přihlašovaly, už byly dávno zaplněné.


Do školy se musí dorazit již v pátek někdy kolem pozdního odpoledne, tak jsme si našly vláček, který nás tam tak nějak v potřebnou dobu přiveze. Já měla výhodu vlaku přímého až do New Yorku, Terka přiskakovala. Už jsem měla na sedadle nachystaného gameboye, ovšem celé dvě hodiny jsme byly schopné prokecat, tak jsem ho v NY zase pěkně schovala do batohu. Bohužel jsme měly dlouhé tři hodiny času na zabití před vlakem na Lond Island, tak jsme nádražní potulování musely nějak rozplánovat (Penn Station, NY, by se dala pojat jako celodenní rodinný výlet se svými obchody, butiky a fastfoody), první cesta, ihned po zakoupení lístku, McDonald’s – hlad byl velký. Terka projevila zájem o Borders (knihkupectví), kde jsme prošly dvě patra křížem krážem a stejně nekoupily nic. Na zpáteční cestě jsme šly kolem Kmartu, navrhla jsem, že tam skočíme. I ten jsme dokonale prozkoumaly, zastávka u hraček se projevila jako špatný nápad. Obě dvě jsme odešly s jedním Tamagotchi, 2nd Generation, v4.5. Do vlaku nám zbývala necelá hodina, práskly jsme sebou na první volné židle a za usrkávání Smoothieho jsme otevřely svoje balíčky a zprovoznily svoje hračky.


Ve vlaku směr Hicksville, jsme pokračovaly ve svém blbnutí a dopadlo to naším přejetím cílové stanice. Musím se ovšem ospravedlnit, ve vlaku při zastavení byla psána stanice předešlá. Projely jsme se tedy dál, hodinku postály v zimě a naskočily na zpáteční vlak. V Hicksville nás měla vyzvednout univerzitní dodávka, bohužel zrovna tvořila své kolečka nádraží – škola, tak jsme opět stepovaly před budovou na chladu. Z kousek vedle postávajících německých dívek jsme vůbec neměly radost, neb jsme se bály, že, jak je u nich tradiční, se rozběhnou sotva uvidí dodávku, naloží se tam, i když před nimi byli další lidé a my se nevlezeme. Nakonec to tak tragické nebylo a na místo jsme dorazily něco málo po šesté hodině. Při registraci nám moje neoblíbenkyně Victoria, vedoucí programu pro aupair, sdělila, že je už po večeři (čti pokud chcete jíst, počkejte si na snídani) a nasměrovala nás do třídy, kde již probíhala hodina. Jedinou výhodou pozdního příchodu bylo to, že jsme se již nemusely představovat. Co se ty dvě hodiny ve třídě dělo opravdu neřeknu. Byl pátek, já byla vypláchnutá po týdnu práce a měla jsem hlad. Původně jsme měli končit v devět hodin, ale pustili nás dřív. Samozřejmě nesměl chybět úkol – čtení něčeho totálně nezáživného, na což byl druhý den test. Na pokoji jsme byly tři, my dvě s Terkou a dívka z Namibie. Ze začátku byla velmi hlučná a ukecaná, ale když pochopila, že se raději podíváme na závěrečný díl SGA, tak si přečetla úkol a šla spát.


Sobota nám začínala kolem osmé hodiny, vyhrabaly jsme se z postele, odešly na snídani a v 8:40 nás vyzvedávala dodávka z hotelu, pokud to tak můžu nazvat, do školy. Popisovat den opravdu nemá cenu. Jediné dvě perly pro mě byly oběd a večeře. Mírně jsem se obávala, že budou sendviče nebo něco podobného, ale bylo pěkně teplé, velmi chutné jídlo. Indiáni celkově nebyli špatný kurz, jenom sedět více jak 10 hodin v jedné třídě na prdeli z člověka vytáhne všechnu šťávu. Večer probíhal tak nějak stejně jako ten předešlý. Naše společnice se tak nějak vytratila z dohledu, místo ní jsme měly návštěvu německých dívek od našeho stolu ze třídy (ne, byly to jiné, než ty z nádraží). Pokusily jsme se jít spát v normální hodinu (kvůli posunu času), ale to se ukázalo jako zbytečná snaha, já osobně jsem se ležela ještě hodinu po zalehnutí vzhůru. V pokoji se nacházelo topení, noc předtím nám bylo na 63°F teplo, tak jsem to stáhla na 60. Spím jako dřevo první 3 - 4 hodiny spánku, ale potom slyším každé šustnutí. Co vycházelo za zvuky z našeho topení se k šustnutí ani z daleka nedá přirovnat. Spíše tak k přejíždění plechového hrnku po kovových mřížích. Spouštělo se to zhruba každých 20 minut, trvalo tak 5 - 10 a ještě nám u toho byla zima. Zimu jsem si uvědomila až nad ránem, tak už nemělo cenu jít přitápět.


Nedělní hodina opět začínala v 9 hodin, přestávka ve 12 na oběd a ve tři hodiny, o hodinu dříve, jsme byli propuštěni. Vlak z Hicksville jsme stihly na čas, v New Yorku to už byla hodina. Žádné velké drama, Terka zalomila ke Starbucks, já opět na smoothie. Ihned po výjezdu z nádraží se mi u gameboye začaly zavírat oči, tak jsem to vzdala, nahodila mptrojkovač a složila hlavu na sedadlo. Řekla jsem si, že bude lepší to udělat hned, než potom přejet svoji zastávku, až mě Terka v Philly opustí a nebude mě mít kdo vzbudit. Pořádné usnutí se samozřejmě nekonalo, ale rozhodně mi to pomohlo, protože jsem potom dojela domů bez zívnutí. Na našem nádraží se mi konalo menší repete z víkendu, kdy jsem si postála deset minut před zastávkou u cesty, než se domácí uráčili pro mě přijet. Ještě na mě čeká úkol (což mi připomíná, že jsem si ani nepřečetla zadání – ještě, že není časový limit), co musím odeslat a tím se moje víkendové studium oficiálně ukončí a já dostanu dopis s potvrzením, že jsem získala své tři POSLEDNÍ kredity. Yay!!

Jak na děti? – Part 4 – Představ si..

Hraní si na maminku a děti patří v našem domě asi k nejvíce hrané hře. V poslední době se přidává i ten nejmenší a radostně volá na nejstarší „Mami!“. Občas si zahraji s nimi, ale povětšinou se této hře oddávají pokud mám já něco na práci a nemám zrovna čas je zabavovat. Obvykle ta nejstarší bývá maminka a ti mladší její děti. Vždy se pobavím nad rozhovory, které mezi sebou děti vedou a jaké příkazy si dávají. Tohle je jedinečná možnost se přesvědčit, že děti opravdu dávají pozor na to, co se jim říká, ví, co se doma děje (už od útlého věku) a jak se rodičové v různých situacích chovají. Maggie používá stejné fráze jako já nebo její matka, pokud její „děti“ neposlouchají. „Dívá“ se na stejné pořady v televizi jako my dospěláci a vysvětluje svým dětem proč se na to a to její děti dívat nesmějí. Představuje si, že je na počítači/telefonu a pracuje (všichni dospělí u nás doma buď tráví u počítače nebo telefonu spoustu času). Děti jí chodí do školky, školy, spí po obědě.. Přirovnala bych to k určité formě skryté kamery v domě. Události a rozhovory bývají velice přesné.

Všemi dětmi milovaný „Doktor“ se nevyhýbá ani naší domácnosti. Naštěstí já se nemusím obávat toho, že by se mi děti někde začaly svlíkat – všichni tři jsou ještě malí, takže koupání je stále pojato jako hromadná činnost a tak si jsou vědomi rozdílů mezi dvěma pohlavími. Spíše to beru jako hru, kde mi děti vyjmenovávají různé části těla, ukazují, kde se nachází. Ryan aplikuje to, co zná od doktora – dívá se mi do uší, poslouchá srdce, měří mi tlak a teplotu. Pokud jsem „nemocná“ musím dostat injekci, vzít si prášky nebo ležet.

Hodně často se mi holky navlečou do šatů na převlečení a pobíhají po domě jako Popelky, Šípkové Růženky a další princezny, na které si jenom můžou vzpomenout. I já jsem nejedou na sebe nasoukala nějaké ty šátky či korunky a byla jedna z těch princezen. Děvčata k šatům mají spoustu doplňků jako prstýnky, náhrdelníky, náramky, korunky, šátky, boty. Často si prostě zahrají na nějakou oblíbenou pohádku – pěkně od začátku až do konce. Musím se přiznat, že Popelka patří k mým nejoblíbenějším. A jak je rozradostnit na celý zbytek dne? Stačí jenom zavítat do koupelny a vytáhnout nějakou tu rtěnku či oční stíny a děvčátka jsou v sedmém nebi.

Právě teď mi tady lítají a předstírají, že jsou psi. Prostřední je páníček a nejstarší a nejmladší lozí po kolenou a štěkají o sto šest. Maggie je pěkně na vodítku a Ryan si ji vodí po domě. Čas od času mi zaštěkají pod nosem a poprosí si o jídlo. Když je takto vidím si hrát, tak vždycky přemýšlím, nač mají všechny ty hračky, když si očividně vyhrají i bez nich.

Jak na děti? – Part 3 – Hračky

O obyčejných hračkách bych se mohla rozepsat na hodně dlouho. Jenom vyjmenování by mi zabralo dvě stránky a ještě by to nebylo kompletní. Takže si tady udělám výčet těch, které mají moje děti nejraději a které je zabaví nejvíce.

První místo v mém žebříčku jednoznačně zabírají kostky. Všichni tři si dokáží hodiny vyhrát s dřevěnými kostkami a velkými lego bloky. S lego bloky často staví různé mosty a vysoké věže, nemusí se bát, že by se jim to nějak zvláště rozpadalo. Z dřevěných kostek staví malé domečky a věže, mosty a bůhví co ještě. U těchto kostek je velká výhoda, že přichází v různých barvách a tvarech a dá se na nich učit. Také jsou dobré krabičky s otvory různých tvarů, kde děti musí najít příslušnou kostku a vložit do správné díry. Jake to stále nepochopil (pokud se jakákoliv kostka vleze, směle ji prohodí dovnitř), ale Ryan velice ráda hledá ve změti kostek ty, které ke krabici patří a dává je dovnitř.

Doma mám aktivní trio, které má rádo sporty, takže mezi hračky musí patřit různé druhy míčů. Troufám si říct, že máme fakt snad všechny typy, co jsou. Jake je malý házeč (nejraději baseballovým míčem v kuchyni), takže na balóny nedá dopustit. Zrovna nedávno se naučil chytat, takže mě každý den vodí do obýváku s tím, abych mu balón házela.

Pro holky máme doma spoustu panenek a jejich velice oblíbené Barbie. Já osobně ty přerostlé krásky se stejnými obličeji moc nemusím, raději budu poponášet půl dne obyčejnou panenku. Asi na nich ale něco bude, v jejich věku jsem se po nich taky mohla umlátit. Převlíkání oblečků, nazouvání botiček.. Kdyby se mi ty děcka tak nadšeně oblíkaly samotné, vůbec bych se nezlobila!

Vzhledem k tomu, že máme doma kluka, v krabicích s hračkami se nachází spousta autíček a mašinek. Různé druhy angličáků, větších autíček, ještě větších.. Jenom klasická Tatra nám tu chybí, ale to asi Američani neznají ;o). Jake má hrozně rád vláčky, takže na Vánoce dostal set s mašinkou a několika vláčky na menším stolku s kolejemi, nějakou tou budovou a člověkem. K mému překvapení si s tím opět vyhrají všichni tři, holky si hrají s človíčky a budovami, Jake lítá kolem a posunuje vláčky po kolejích.

Tohle zhruba pokrývá moje nejoblíbenější hračky. Rádi si taky chvilku pohrajeme s umělohmotným stavitelským setem, kde se najde nějaké to kladívko, šroubováky, pilky, metry, šroubky.. Jako každá domácnost, i my máme přebytek plyšových zvířat a dalších malinkatých věciček, se kterýma si nikdo nikdy nehraje, ale je důležité je zachovat, protože jsou hrozně speciální. Vždy, když se s dětmi snažím uklidit nepořádek, který nadělaly, tak mám touhu polovinu těch věcí naházet do odpadkového koše.

Star Wars

Jako člověk, který má v oblibě staré Star Wars, jsem si nemohla nechat ujít výstavu kostýmů a replik, kterou hostuje Franklinův Institut ve Philadelphii. Výstava se koná od 9. 2. 08 do 4. 5. 08 pod názvem ‚Star Wars: Where Science Meets Imagination’.

V Philly jsem měla sraz s Terezkou kolem půl jedné odpolední, což pro mě znamenalo skočit na vlak po jedenácté hodině. Vyzbrojena Drive Thru McDonaldem a knihou od Kathy Reichs – Break No Bones, jsem se proběhla od auta k přijíždějícímu vlaku (prostě mi to nikdy nevyjde..) a vyplácla se na první volné sedadlo. Možná nebylo zrovna chytré jíst u story z pitevny, ale přežila jsem. Terka měla příjezd až dvacet minut po mně, tak jsem si ji odchytila na východu z platformy a vydaly jsme se na desetiminutovou cestu.

Jak se dalo očekávat, budova jen přetékala lidmi – fronta na lístky nebyla vůbec pěkná. Na řadu jsme se však dostaly docela rychle a ihned po zakoupení vstupenky za luxusních 20 dolarů, jsme zapadly do Gift Shopu. Já osobně bych v tomto obchodě mohla strávit celé odpoledne, k běžným věcem patří spousta knih o biologii, fyzice, astrologii.., tak jako různé hračičky na tyto témata. Kousek obchodu byl věnován Star Wars zboží. Koupila jsem si odznáček, který jsem si připevnila na kabelku, spolu s klíčenkou – páteří.

Těsně před půl třetí jsme byly vpuštěny do místnosti. Moc příjemné prostředí, tedy z mého pohledu. Mírné temno, osvícené vitríny s lodičkami, postavami, kostýmy. Po prvotním znechucení z obtížnosti focení jsme se s Terkou vydaly každá svým směrem a jaly se zkoumání předmětů. Výstava nabízí opravdu pěknou podívanou. Lukova loď, Milenium Falcon, Imperiální lodě. Figuríny R2D2, C3PO, Darth Vadera, Stormtroopera. Nesměl chybět ani Chewbacca (v několika provedeních). Kostýmy Leiy, Hana Sola, Jedi rytířů. Můj oblíbenec Yoda se také nacházel za jedním ze skel. Občas byl docela problém použít foťák, protože spousta lidí pokládala za důležité dýchat na sklo a tvořit otisky prstů. Focení s bleskem neslo svoji daň v podobě roztomilé tečky porůznu na obrázku, ale raději budu přehlížet tohle, než potom hádat z rozmazané fotky, co se na ní vlastně skrývá (ano, vlastním prachobyčejný digitální fotoaparát pro blbé). Místnost to nebyla moc velká, takže nám trvalo něco málo přes hodinu se pokochat všemi věcmi a dát se na odchod.

Vyhladovělé jsme zalomily do nejbližšího Wendy’s, kde do nás spadla pečená brambora a zeleninový salát. Mně jel vlak později, než Terce, takže po zamávání jsem se uložila na lavičku a pokračovala ve své rozečtené knize. Samozřejmě jsem dorazila za tmy – skutečnost, ze které jsem nebyla zase tak moc odvázaná. Jezdit po amerických silnicích po západu slunce je více než nebezpečné. Většina řidičů má velmi agresivní halogenové světla, zbytek se neobtěžuje vypínat dálkové. Po příjezdu domů jsem usedla k počítači, kde jsem si nainstalovala poslední potřebnou věc k hraní MapleStory Europe, vytvořila si nový charakter a začala hrát.

Jak na děti? – Part 2 – Karetní hry

Potřeba zabavit dítka nějakou klidnou hrou? Není nic jednoduššího, než sbalit balíček karet do tašky. Na prostor nenáročná hra „Černý Petr“ (Old Maid) zabaví na dlouhé chvilky. Menší děti asi budou potřebovat pomoc s roztříděním karet. Já se vždycky hrozně pobavím, když hraji s naší malou, protože ona si vyloženě užívá prohry. V očích má pořádnou jiskru, když jí v ruce zůstane poslední nepárová karta.

Jak se nechat naprosto porazit od malého cvrčka? Zahrát si s ním pexeso (Memory). Já jsem buď úplně slepá, nebo nějak extrémně stárnu a s tím přichází příslušné příznaky, protože mě téměř vždycky ty naše děcka porazí. Ryan to ještě tak moc nebere - vrtí se u toho a nedává pozor (což ovšem není u počítačového pexesa, kdy u toho prosedí několik her), ale nejstarší Maggie mě nutí hrát jednu hru za druhou. Hlavně ona je soutěživý člověk a opravdu se snaží. Jako malá jsem hrávala pexeso velice často se svou babičkou, obzvláště ráda jsem měla jedno s obrázky nářadí. Docela vážně uvažuji o tom, že až přijedu domů, tak se ho pokusím někde vyhrabat a s babičkou si zase nějakou tu hru zahraji.

Další hra procvičující paměť je kvarteto. Osobně jsem ji tady s dětmi hrála možná tak jednou, protože ji doma nevlastníme a pokaždé když vezmeme hračkářství útokem, tak si nevzpomenu se po ní podívat. Pro menší děti to může být docela náročné, často si nejsou schopny uvědomit, co sbírat a jakým způsobem se tázat ostatních hráčů pro příslušné karty. Maggie se tato hra líbila a stejně jako s pexesem, se dokázala zabavit na dlouhou dobu. Mám pocit, že dokonce doma vlastním dva balíčky kvarteta. Pořídila jsem si je, když mi bylo nějakých třináct, když jsme s kamarády přespávali ve stanu a kvartetem jsme si krátili dlouhou noc.

A co s obyčejným balíčkem karet? Větší děti se můžou naučit různé karetní hry, ty menší na nějakou dobu zabaví obyčejná „Válka“. Procvičí si poznávání čísel či počítání znaků na kartě a ještě musí poznat, které číslo je větší nebo menší. Se začínající školáky je možno cvičit jednoduché sčítání a odčítání.

Jak na děti? – Part 1 – Deskové hry

Prvně musím upozornit, že tohle píšu po zkušenostech s malými dětmi (2 – 6 let). Starší děti budou v trochu jiné rovině..

Zvolila jsem deskové hry jako první, protože já osobně si je užívám nejvíce. Vlastně mám pravidlo, každý den po obědě, když nejmenší spí, si s prostřední zahraji nějakou hru dle jejího výběru. Doma máme několikero her, většina z nich vhodná pro její věk (4 roky). Jedna z mých nejoblíbenějších se jmenuje „Candy Land“. Velice jednoduchá hra, která je zaměřená na poznávání barev. Pro čtyřletou jako dělaná – Ryan strašně ráda otáčí kartičky a čeká, jakou barvu si vytáhne, jak daleko se posune na hrací desce, jestli mě předběhla či bude brzo v ‚domečku‘. Nejednou vyžadovala zopakování hry. Pomalu začínám i nejmenšího zaujmout touto hrou, protože se dostává do věku, kdy se učí barvy. I když je ještě neumí rozeznat, chci po něm, aby mi barvu, kterou si vytáhne, ukázal na ploše. I jeho to moc baví, prozatím více ale tahání karet, než ukazování na obrázky – čímž si ovšem procvičuje motoriku.

Všemi věkovými kategoriemi oblíbené „Člověče nezlob se“ (Aggravation) musím do svého výběru zařadit. Pokud je menší hrací pole, hra neunudí ani ty mladší. A hnedle tři prvky se u této hry skrývají – poznávání barev (hráči samozřejmě používají rozdílné), určování čísel a počítání. Pamatuji si, coby malá, jsem byla na této hře úplně závislá. Se svým strýcem jsem hrávala poměrně často. Pokaždé jsme se tahali o jednu barvu figurek (mám pocit, že to byla červená), moje maminka vždy náležitě kvetla a nakonec zasáhla – příslušnou barvu nám sebrala (strýček byl její mladší bratr – ode mě starší o deset let). Mám ovšem jedno doporučení, pokud jsou děti opravdu menší, „vyhodit“ je maximálně jednou za hru. Dítě si má tu hru užít, ne se trápit nad tím, že nemá ani jednu figurku v poli. A je daleko uspokojivější se koukat na nadšený výraz vítěze, než potom sbírat příslušenství hry po celém pokoji.

Hra, která stojí za zmínku, je „Cooties“, jak já říkám „sestav si svého brouka“. Opravdu doufám, že její obdobu najdu v našich obchodech. Opět jednoduché, hází se kostkou a podle padlého čísla se sestavuje brouček. Děti jsou kreativní, zkouší různé kombinace obličejů a nohou, různé barvy těla a hlavy. Opět si zde procvičí čtení čísel, přiřazování čísel k příslušným částem těla brouka. Hra může být trochu zdlouhavá, ale na konci si děti se svými výtvory pěkně vyhrají. Brouci „mluví“ jeden s druhým, hrají si na kamarády, rodinu..

Takto bych asi mohla pokračovat až do nekonečna. Deskových her existuje mnoho a mnoho, stačí se porozhlédnout po obchodě s hračkami. Při výběru hry se samozřejmě vždy řídit věkovou kategorií, která je pro danou hru vhodná. Nedokážu si představit Ryan hrát Dostihy a sázky. Na druhé straně děti jsou v tomto věku velice rozdílné, každé umí a má rádo jiné věci, tak se také ohlížet na zájmy dítek. Jaká je ovšem nejdůležitější lekce, kterou si, dle mě, z hraní deskových her děti odnáší? Nepředbíhat – vždy počkat na řadu. Tohle se zvláště hodí pro situace, kdy je v rodině více dětí – pokud děti nerozumí konceptu „pár minut on, pak je tvoje řada a zase naopak“, následky můžou být docela tragické. Bohužel vím, o čem mluvím.

Poconos

Jak jsem slíbila, tady je krátký report z mého pobytu z hor. Neočekávaně jsme se vrátili o den dříve (teda asi neočekávaně pro mě, malý jde zítra na kontrolu k doktorovi), takže dneska se můžu pěkně vyspat na své velké posteli se svým oblíbeným polštářkem a ještě jako bonus děvčata zůstaly u prarodičů až do zítřka, tak je tu velká šance, že nebudu probuzena o půl osmé ráno hlukem pořvávajících dětí a dusotem nohou po parketách.

Výlet musím označit za vydařený. Cesta tam byla mírně zdlouhavá, namísto obvyklých dvou hodin se jelo hodiny čtyři díky zajížďkám, které můj pan domácí prováděl (složení v autě následující – řidič, já, nejmladší a nejstarší dítě + pes). Dorazili jsme hluboce za tmy, někdy kolem půl osmé hodiny večerní, hladově se snesli na nás čekající jídlo a nedlouho poté se všichni odnesli do vlastních pokojů k více než nutnému spánku. Já jsem si vytáhla své DVD StarTrek Voyager – 4. sezóna a shlédla několik dílů.

Pátek a sobota proběhly tak nějak ve stejném duchu. Občas jsem vyrazila do zimy se psem na procházku (je to opravdu už 3 roky, co jsem byla k této činnosti několikrát denně nucena?), povětšinou se ale zůstávalo v teple domova, kde se dívalo na TV (v mém případě na Voyager), nebo se hrály různé hry. Zahrála jsem si Scrabble se svými domácími a ještě tatínkem paní domácí a světe div se, vyhrála jsem na celé čáře se 182 body! Jak se tohle mohlo stát, to asi nebudu chápat do konce svého života (všichni tři jsou ostřílení hráči a mé předešlé hry s nimi končily absolutní porážkou). Že bych se té angličtině opravdu naučila? V sobotu večer jsem potom svému miminku vyčistila klávesnici – musím říct, že jsem vyhrabala docela alarmující množství prachu, drobků a bůhví čeho ještě. Daň za život s dětmi v jedné domácnosti a notebookem na jídelním stole. Tak nějak jsem je odnaučila mi ťapat po displeji, ale drobení se nevyhnu.

Dnešní den byl v duchu zimních radovánek. K oslavě narozenin Ryan (4) jsme se vydali na Snowtubing. Původně jsme chtěli tuto činnost provést už v sobotu, ale po příjezdu na místo jsme zjistili, že lístky jsou vyprodány a tak jsme se vrátili na druhý den. Do zimy vhodný oděv nevlastním, takže jsem tam naběhla v obyčejných teplácích a velmi, velmi nelichotivých zelených gumácích vycpaných tlustými ponožkami a zapůjčenou nezimní bundou. Zpočátku byla docela nuda a zima při stání řady jak na lanovku, tak na sjezd samotný, ale po otevření poslední lanovky a přemístění na vedlejší, mírně kratší kopec, jsme se rozehřáli a pořádně si zadováděli. Tři hodiny, po které platila naše vstupenka, byly velice pěkně strávené. Rozhodně mi to stálo za to ranní vstávání v devět hodin. Byla to moje první a poslední zimní aktivita v období dvou let a tak jsem si ji náležitě užila.

Překvapení

Znáte ty situace, kdy jdete na záchod, svlečete se a zazvoní vám domovní zvonek? Dnes jsem se rozhodla, ať už je tam kdokoliv, musí prostě počkat, mám důležitější věci na práci. Po zazvonění následovalo nějaké to štrachání a ticho. Dokonce zvonek nerozradostnil malého (ne psa, dítě!!), který je vždycky hrozně nadšený, když k nám někdo zavítá. Poklidně jsem otevřela dveře a našla za nimi vysokou červenou krabici. Světe div se, bylo na ní moje jméno. Zmateně jsem hledala v mysli, jestli jsem si někde něco objednala, ale vyšla jsem s prázdnou. Přenesla jsem tedy balík do kuchyně (po dítěti stále ani památky) a otevřela věnování. Bohužel mi to vůbec nenapovědělo, co je v krabici a od koho to je (i když po pěti vteřinách mi došlo, kdo mi asi může psát něco česky) a tak jsem se tedy dala do rozbalování. Nenašla jsem tam nic jiného než moc krásnou kytici růží, jak je tady zvykem, i s vázičkou. Hned vedle ní příjemně zabalený balíček s krabičkou čokolád. Mělo to být překvapení a rozhodně se to povedlo, protože jsem opravdu nic netušila a koukala na svou kytici s otevřenou pusou. Letošní Valentýn byl tedy vskutku vydařený. Člověk, který mě obdaroval mi sem čas od času hodí oko, takže mu tímto znova děkuji!

Projekt

Rozhodla jsem se udělat menší projekt nazvaný ‚Jak na děti?‘, který se ponese na několik částí. Člověk má psát o tom, co zná. Jako au-pair trávící s dětmi nejméně 10 hodin denně, 5x týdně, je tohle pro mě asi nejvhodnější téma. Hodlám rozebrat aktivity, kterými zabavuji ty svoje dítka a které patří mezi mé oblíbené. Sloužit to bude samozřejmě čistě informativně (hlavně pro mě jako připomenutí v budoucnosti, protože věřím, že spoustu věcí v hlavě raději zablokuji..). Možná nad tím někdo pokývne souhlasně hlavou, možná se tím někdo nechá inspirovat. Ať už to bude jakkoliv, snad se bude líbit.

Dnes odjíždím s naší rodinkou na chatu v Poconos (PA), není tam přístup k internetu, tak budu mít i na svůj projekt čas. Osobně to tam mám hrozně ráda, jedná se o prostorný dům kousek od jezera - měla jsem dokonce tu čest se po tom jezeře projet na loďce. Samozřejmě tam bude zima a prý dokonce i sníh (je to docela nízko položené), takže toho asi venku moc nepolítám a rozhodně nebudu zkoumat vody jezera, ale nějaké ty fotky jistě udělám a spolu s reportem vložím sem.

Temná strana

Po vzoru spousty lidí kolem mě, jsem se i já nechala stáhnout na temnou stranu blogování. Tak nějak mě zaujali ostatní svými popisy zážitků a pocitů a já si řekla, že by to mohla být i pro mě příjemná změna. Moje působiště je Lapiduch.cz a po téměř pěti letech, co se tam vyskytuji pod nickem m.i.s.k.a, to pro mě nějak ztrácí kouzlo. Nebo stárnu, nevím.

V prvním postu bych asi měla poodkrýt něco ze svého života. Jak už je v mém profilu napsáno, vystudovala jsem Policejní školu. 4 roky strávené na internátě pod přísným dohledem vychovatelů byly, jak to nejlépe napsat, zajímavé. Zkušenost jistě cenná, ale mít na výběr, nejsem si jistá, že bych to znovu zopakovala. Jen co mi skončily prázdniny po čtvrtém ročníku, vydala jsem se do Anglie jako au-pair. Musím se zopakovat – zkušenost jistě cenná, ale tuhle bych definitivně již nezopakovala. Momentálně se nacházím v Americe, druhým rokem u stejné rodiny. V péči mám tři cvrčky – 6, zítra 4 a dva roky. Musím se přiznat, že mi dokáží pohnout žlučí a občas mám touhu si škubat svoje dlouhé vlasy, ale jako rodina jsou naprosto skvělí. Za 4 měsíce se vracím domů a ačkoliv se opravdu nemůžu dočkat, tak mi budou chybět – hlavně nejmladší, který měl pouhých 9 měsíců a dva zoubky, když jsem dorazila v červnu 2006.

A co dělám ve svém volném čase? Kromě návštěvy kamarádů jsem se stala závislá na online hře MapleStory. Je mi jasné, že spousta lidí tady bude kroutit nevěřícně hlavou, ale ona je to opravdu příjemná oddychová hra na zkrácení dlouhé chvíle. Spousty dlouhých chvil. I těch nedlouhých. Vysvětlovat podstatu hry nehodlám, to se může každý, koho to zajímá, podívat na http://maplestory.nexon.net.
K dispozici dávám obrázek svého charakteru ;o).