Jak na děti? – Part 2 – Karetní hry

Potřeba zabavit dítka nějakou klidnou hrou? Není nic jednoduššího, než sbalit balíček karet do tašky. Na prostor nenáročná hra „Černý Petr“ (Old Maid) zabaví na dlouhé chvilky. Menší děti asi budou potřebovat pomoc s roztříděním karet. Já se vždycky hrozně pobavím, když hraji s naší malou, protože ona si vyloženě užívá prohry. V očích má pořádnou jiskru, když jí v ruce zůstane poslední nepárová karta.

Jak se nechat naprosto porazit od malého cvrčka? Zahrát si s ním pexeso (Memory). Já jsem buď úplně slepá, nebo nějak extrémně stárnu a s tím přichází příslušné příznaky, protože mě téměř vždycky ty naše děcka porazí. Ryan to ještě tak moc nebere - vrtí se u toho a nedává pozor (což ovšem není u počítačového pexesa, kdy u toho prosedí několik her), ale nejstarší Maggie mě nutí hrát jednu hru za druhou. Hlavně ona je soutěživý člověk a opravdu se snaží. Jako malá jsem hrávala pexeso velice často se svou babičkou, obzvláště ráda jsem měla jedno s obrázky nářadí. Docela vážně uvažuji o tom, že až přijedu domů, tak se ho pokusím někde vyhrabat a s babičkou si zase nějakou tu hru zahraji.

Další hra procvičující paměť je kvarteto. Osobně jsem ji tady s dětmi hrála možná tak jednou, protože ji doma nevlastníme a pokaždé když vezmeme hračkářství útokem, tak si nevzpomenu se po ní podívat. Pro menší děti to může být docela náročné, často si nejsou schopny uvědomit, co sbírat a jakým způsobem se tázat ostatních hráčů pro příslušné karty. Maggie se tato hra líbila a stejně jako s pexesem, se dokázala zabavit na dlouhou dobu. Mám pocit, že dokonce doma vlastním dva balíčky kvarteta. Pořídila jsem si je, když mi bylo nějakých třináct, když jsme s kamarády přespávali ve stanu a kvartetem jsme si krátili dlouhou noc.

A co s obyčejným balíčkem karet? Větší děti se můžou naučit různé karetní hry, ty menší na nějakou dobu zabaví obyčejná „Válka“. Procvičí si poznávání čísel či počítání znaků na kartě a ještě musí poznat, které číslo je větší nebo menší. Se začínající školáky je možno cvičit jednoduché sčítání a odčítání.

Jak na děti? – Part 1 – Deskové hry

Prvně musím upozornit, že tohle píšu po zkušenostech s malými dětmi (2 – 6 let). Starší děti budou v trochu jiné rovině..

Zvolila jsem deskové hry jako první, protože já osobně si je užívám nejvíce. Vlastně mám pravidlo, každý den po obědě, když nejmenší spí, si s prostřední zahraji nějakou hru dle jejího výběru. Doma máme několikero her, většina z nich vhodná pro její věk (4 roky). Jedna z mých nejoblíbenějších se jmenuje „Candy Land“. Velice jednoduchá hra, která je zaměřená na poznávání barev. Pro čtyřletou jako dělaná – Ryan strašně ráda otáčí kartičky a čeká, jakou barvu si vytáhne, jak daleko se posune na hrací desce, jestli mě předběhla či bude brzo v ‚domečku‘. Nejednou vyžadovala zopakování hry. Pomalu začínám i nejmenšího zaujmout touto hrou, protože se dostává do věku, kdy se učí barvy. I když je ještě neumí rozeznat, chci po něm, aby mi barvu, kterou si vytáhne, ukázal na ploše. I jeho to moc baví, prozatím více ale tahání karet, než ukazování na obrázky – čímž si ovšem procvičuje motoriku.

Všemi věkovými kategoriemi oblíbené „Člověče nezlob se“ (Aggravation) musím do svého výběru zařadit. Pokud je menší hrací pole, hra neunudí ani ty mladší. A hnedle tři prvky se u této hry skrývají – poznávání barev (hráči samozřejmě používají rozdílné), určování čísel a počítání. Pamatuji si, coby malá, jsem byla na této hře úplně závislá. Se svým strýcem jsem hrávala poměrně často. Pokaždé jsme se tahali o jednu barvu figurek (mám pocit, že to byla červená), moje maminka vždy náležitě kvetla a nakonec zasáhla – příslušnou barvu nám sebrala (strýček byl její mladší bratr – ode mě starší o deset let). Mám ovšem jedno doporučení, pokud jsou děti opravdu menší, „vyhodit“ je maximálně jednou za hru. Dítě si má tu hru užít, ne se trápit nad tím, že nemá ani jednu figurku v poli. A je daleko uspokojivější se koukat na nadšený výraz vítěze, než potom sbírat příslušenství hry po celém pokoji.

Hra, která stojí za zmínku, je „Cooties“, jak já říkám „sestav si svého brouka“. Opravdu doufám, že její obdobu najdu v našich obchodech. Opět jednoduché, hází se kostkou a podle padlého čísla se sestavuje brouček. Děti jsou kreativní, zkouší různé kombinace obličejů a nohou, různé barvy těla a hlavy. Opět si zde procvičí čtení čísel, přiřazování čísel k příslušným částem těla brouka. Hra může být trochu zdlouhavá, ale na konci si děti se svými výtvory pěkně vyhrají. Brouci „mluví“ jeden s druhým, hrají si na kamarády, rodinu..

Takto bych asi mohla pokračovat až do nekonečna. Deskových her existuje mnoho a mnoho, stačí se porozhlédnout po obchodě s hračkami. Při výběru hry se samozřejmě vždy řídit věkovou kategorií, která je pro danou hru vhodná. Nedokážu si představit Ryan hrát Dostihy a sázky. Na druhé straně děti jsou v tomto věku velice rozdílné, každé umí a má rádo jiné věci, tak se také ohlížet na zájmy dítek. Jaká je ovšem nejdůležitější lekce, kterou si, dle mě, z hraní deskových her děti odnáší? Nepředbíhat – vždy počkat na řadu. Tohle se zvláště hodí pro situace, kdy je v rodině více dětí – pokud děti nerozumí konceptu „pár minut on, pak je tvoje řada a zase naopak“, následky můžou být docela tragické. Bohužel vím, o čem mluvím.

Poconos

Jak jsem slíbila, tady je krátký report z mého pobytu z hor. Neočekávaně jsme se vrátili o den dříve (teda asi neočekávaně pro mě, malý jde zítra na kontrolu k doktorovi), takže dneska se můžu pěkně vyspat na své velké posteli se svým oblíbeným polštářkem a ještě jako bonus děvčata zůstaly u prarodičů až do zítřka, tak je tu velká šance, že nebudu probuzena o půl osmé ráno hlukem pořvávajících dětí a dusotem nohou po parketách.

Výlet musím označit za vydařený. Cesta tam byla mírně zdlouhavá, namísto obvyklých dvou hodin se jelo hodiny čtyři díky zajížďkám, které můj pan domácí prováděl (složení v autě následující – řidič, já, nejmladší a nejstarší dítě + pes). Dorazili jsme hluboce za tmy, někdy kolem půl osmé hodiny večerní, hladově se snesli na nás čekající jídlo a nedlouho poté se všichni odnesli do vlastních pokojů k více než nutnému spánku. Já jsem si vytáhla své DVD StarTrek Voyager – 4. sezóna a shlédla několik dílů.

Pátek a sobota proběhly tak nějak ve stejném duchu. Občas jsem vyrazila do zimy se psem na procházku (je to opravdu už 3 roky, co jsem byla k této činnosti několikrát denně nucena?), povětšinou se ale zůstávalo v teple domova, kde se dívalo na TV (v mém případě na Voyager), nebo se hrály různé hry. Zahrála jsem si Scrabble se svými domácími a ještě tatínkem paní domácí a světe div se, vyhrála jsem na celé čáře se 182 body! Jak se tohle mohlo stát, to asi nebudu chápat do konce svého života (všichni tři jsou ostřílení hráči a mé předešlé hry s nimi končily absolutní porážkou). Že bych se té angličtině opravdu naučila? V sobotu večer jsem potom svému miminku vyčistila klávesnici – musím říct, že jsem vyhrabala docela alarmující množství prachu, drobků a bůhví čeho ještě. Daň za život s dětmi v jedné domácnosti a notebookem na jídelním stole. Tak nějak jsem je odnaučila mi ťapat po displeji, ale drobení se nevyhnu.

Dnešní den byl v duchu zimních radovánek. K oslavě narozenin Ryan (4) jsme se vydali na Snowtubing. Původně jsme chtěli tuto činnost provést už v sobotu, ale po příjezdu na místo jsme zjistili, že lístky jsou vyprodány a tak jsme se vrátili na druhý den. Do zimy vhodný oděv nevlastním, takže jsem tam naběhla v obyčejných teplácích a velmi, velmi nelichotivých zelených gumácích vycpaných tlustými ponožkami a zapůjčenou nezimní bundou. Zpočátku byla docela nuda a zima při stání řady jak na lanovku, tak na sjezd samotný, ale po otevření poslední lanovky a přemístění na vedlejší, mírně kratší kopec, jsme se rozehřáli a pořádně si zadováděli. Tři hodiny, po které platila naše vstupenka, byly velice pěkně strávené. Rozhodně mi to stálo za to ranní vstávání v devět hodin. Byla to moje první a poslední zimní aktivita v období dvou let a tak jsem si ji náležitě užila.