Los Angeles - California

Přelet z Las Vegas do Los Angeles trval jenom hodinku, takže sotva letadlo vzlétlo, už zase přistávalo. Na letišti se nám dokonce i podařilo lokalizovat kufr (šikulové mu orvali všechny cedulky) a tak jsme se opět vydaly po stopách shuttlu z letiště do hotelu. Dopravců bylo hnedle několik a tak jsme si mohly vybrat, s jakou společností se svezeme (v našem případě kdo dřív přijde, vzhledem k tomu, že cenově byly všechny stejné). Cesta byla zdlouhavá, protože se dělalo několik zastávek pro další turisty i neturisty, ale nakonec jsme dorazily do svého růžového hotýlku. Tady měl být původně problém s mou debetní kartou, ale paní vrátná mi zelenou vecičku sebrala, projela terminálem a spolu s klíči od pokoje vrátila. Jestli mě ještě jednou někdo bude takto děsit ohledně placení, tak mu utrhnu hlavu. Hotel vypadal velice příjemně, budova byla obtočená kolem bazénu, který se na nás vyloženě smál, protože, jak už jsem podotkla v předešlém článku, bylo nepřirozeně vedro. Hlavně na LA. Umístily jsme se do pokoje, vyzkoušely pevnost postele a stav koupelny a vydaly jsme se na hon za McDonald's, protože hlad byl veliký. Kdo by řekl, že hledání zrovna tohoto podniku, který je v Americe na každém rohu, nám zabere dobrou třičtvrtě hodinu.. Bylo velice rychle rozhodnuto, že tento pokrm si budeme muset odpustit - komu by se ta štreka chtěla dvakrát denně chodit.

Druhý den proběhl velmi relaxačně. Strávily jsme jej u hotelového bazénu příjemným plaváním, čtením knížek.. Na večer jsme si zašly do blízkého obchodu a nakoupily si nějaké základní potraviny na přežití. Přece jenom nemůže člověk jíst ve fast foodech. Je třeba to trochu prokládat mraženým jídlem do mikrovlnky. Odpočinkový den byl pro nás velice důležitý, protože jsme před sebou měly dva velmi náročné dny.

Další ráno jsme musely vstávat brzy, protože nás vyzvedával autobus mířící do Disneylandu. Cesta trvala asi hodinu a půl, obě dvě jsme byly velice netrpělivé. Po příjezdu jsme si tak nějak zapamatovaly místo, kde stojí náš minibus a urychleně se vydaly k vláčku, který vozí návštěvníky do areálu. Samozřejmě nás čekala vstupní brána, kterou jsme prošly bez delšího čekání a ihned potom jsme rozložily mapu objektu a plánovaly nejlepší trasu útoku parku. Opravdu se dalo vybírat, atrakcemi se to tam jenom hemžilo. Park je rozdělen na několik částí (např Adventureland, Fantasyland, Tomorrowland), každá má vlastní námět jak už názvy napovídají - dobrodružná, pohádková.. Vždy jsme si vybraly atrakci, která se zdála nejdivočejší. Tomorrowland na nás udělal velký dojem se svou atrakcí zvanou Space Mountain. Myslím, že obě na to budeme vzpomínat do smrti. Vláček ve tmě vyjel do kopce a potom různými zákrutami sjel zase dolů za doprovodu "vesmírné" hudby a se světýlky (hvězdami) všude kolem. Človek neviděl ani ň a v tom bylo to kouzlo. Dvakrát jsme si vystály řadu. Navečer projížděl parkem průvod, kde bylo možné vidět mnoho a mnoho filmových a pohádkových charakterů - končící u pověstného Disneyovského hradu. Jenom se trošku setmělo, následoval ohňostroj se slovním doprovodem Julie Andrews - nezapomenutelný zážitek. Ihned po ohňostroji se park začal vyprazdňovat a všichni návštěvníci se odebrali ke svým povozům. Cesta zpátky do hotelu byla podstatně kratší, ale možná jsme u toho usínaly, těžko říct :o) Hodiny a hodiny strávené chozením tam a zpátky pod žhnoucím sluncem udělaly své.

Moc velkého odpočinku se nám nedostalo. Do hotelu se přijelo dobře po 11 hodině, druhý den bylo opět brzké vstávání, tentokrát nás čekala cesta do Universalu. Tento objekt je podstatně blíže, než Disneyland, takže jsme tam byly co by dup. Prvně jsme si zašly na projížďku studiem - projely jsme natáčecími místy nejrůznějších filmů a seriálů (Jurský park, Čelisti, Desperate housewives, mnoho a mnoho tématických uliček, vyvalila se na nás voda na jedné z cest, zatančily nám auta..). V jedné části projížďky jsme dokonce byli upozorněni, že nedaleko se natáčí díl CSI: Las Vegas a je potřeba, abychom byli zticha (tedy hlavně průvodce), protože by neradi, aby bylo natáčení zabito výkřiky trhlého kecálisty. Ihned po projížďce jsme se vydaly na průzkum různých atrakcí. Nutno říct, že byly více "akční" než ty v Disleylandu. Hodně dobrý dojem na nás udělala atrakce s názvem Sipsonovi. Také jsme si nejedou vystály řadu na jízdu na loďce v Jurském parku - zvláště konec byl příjemný se svou sprškou. Dobře, sprchou. Pořádnou. Ale bylo to potřeba, opět bylo vedro. Prošly jsme se domem hrůzy, projely se na vláčku mezi mumiemi, podívaly se na kopii sošky Oskara, shlédly Terminátor představení.. Den nám končil dříve, než ten v Disneylandu, ale myslím, že nám oběma stačilo, opět to bylo náročné. Večer jsme unaveně odpadly na postel v pokoji a sledovaly televizi. Den nato byl opět proležen u bazénu ve snaze chytit nějakou tu barvu (v obou případech to bylo vcelku neúspěšné).

Den před odjezdem jsme si udělaly výlet k chodníku slávy. Pěkně jsme si zašly při hledání potřebné ulice, já měla pocit, že mě z toho vedra odvezou a sotva jsem se doplazila na nejbližší bezinku a tam se osvěžila. Chodník jsme našly a vydaly se po hvězdách. Je to velmi blbě rozloženo, takže jsme se musely různě vracet a zahýbat do uliček, ale myslím, že se nám podařilo šlápnout na každou hvězdu, která se na slavném chodníku nachází. Lidí opět jakoby se něco rozdávalo, ale dařilo se nám fotit hvězdičky, které nás nejvíce upoutaly. Nebyly jsme v žádném spěchu, takže nám celá tato trasa zabrala vlastně celé odpoledne - nožičky nám téměř vypověděly službu. Ještě, že jsme věděly o kratší cestě zpátky do hotelu, jinak bychom asi musely investovat do taxíku. Raději si netroufám odhadovat, jak se tam pohybují ceny. Čekala nás cesta do obchodu, pořádně jsme se nadlábly, pobalily věci, objednaly si shuttle na druhý den ráno. Odlet byl v jedenáct dopoledne, takže to znamenalo docela nepříjemné vstávání, abychom byly na letišti včas, ale přežily jsme - přece jenom nás čekal sedmihodinový let zpět.

Letadlo mělo mezipřistání v Chicagu, což jsme po příletu do Philadelphie proklínaly - opět nám totiž orvali cedulky z kufru a bohužel nevěděli, kam jej Chicaga zařadit. No nic, měly jsme před sebou pár posledních dní v Americe a chyběla nám čtvrtina zavazadel. Stane se. Naštěstí nám byl kufr doručen už druhého dne, zbytečně jsme se tedy projely opět na letiště a vyzvedli si ho s otrávenými obličeji. Mohlo to dopadnout i hůře. Dokonce se nám podařilo i všechno před odjezdem z Ameriky vyprat :o)

Las Vegas - Nevada

Ačkoliv už je na to trošku pozdě, bylo mi připomenuto, že mám vlastně i blog a možná by bylo vhodné, abych opět s něčím přispěla. Rozhodla jsem se tedy jít trošku do minulosti a zaměřit se na nejdůležitější události, co se za posledního půl roku staly.

V červnu jsem, po dvou letech, opustila svoji "náhradní" rodinu v USA, ale přeci jsem nemohla odjet bez řádné dovolené! S kamarádkou jsme od prvopočátku měly v plánu navštívit "Sin city" - Las Vegas. Samozřejmě plánování dovolené se neobešlo bez obtíží. Přestože má Vegas jeden hotel vedle druhého, bylo pro nás obtížné najít ten nejlepší, co se polohy a ceny týkalo. Nakonec jsme, s pomocí svých rodin, našly pěkný hotel (Circus Circus), který měl vlastní zábavní park - veliké lákadlo pro nás dvě. Hned první problém se vyskytnul při placení za ubytování. Platba přes internet nebyla problém, ovšem v hotelech nejsou zrovna nadšení při přijímání debetních karet. Ani jedna z nás nevlastnila v tu dobu kartu kreditní. Podařilo se nám ale nakonec domluvit s recepcí hotelu, že má karta nebude problém a tak nám v cestě už nic nebránilo.

Ráda bych se ještě pozastavila nad tím, že loňské léto patřilo v Americe k jednomu z nejteplejších, už při odjezdu na letiště v Philadelphii jsme málem umřely v tom horku - o vedru ve Vegas jsem raději ani nepřemýšlela. My dvě máme při cestování zvláštní štěstí na nezvyklé situace - let byl opožděn asi o půl hodiny a my měly jedinečnou příležitost vidět, jak se mění pneumatika na letadlu. Očividně to chlapci ušatí udělali správně, protože přistání se obešlo bez problémů. Vyzvedly jsme si u pásu naše jediné zavazadlo a vydaly se najít shuttle z letiště k hotelu.

Přesně jak jsem předpokládala, vedro bylo velmi nepříjemné. Ačkoliv bylo už po sedmé hodině večerní, měla jsem pocit, jako bychom se venku procházely v jednu odpoledne. Podařilo se nám najít příslušný minibus a nechaly jsme se za příjemnou cenu odvést do našeho hotelu. Recepce byla přeplněna turisty, takže nám chvilku trvalo, než jsme se dostaly na řadu, ale nakonec jsme obdržely kartu k pokoji. Hotel byl rozdělen na jednu velkou budovu a asi další čtyři menší, my měly rezervován pokoj v jedné z těch menších, takže od recepce jsme se ještě prošly.

Délka našeho pobytu ve Vegas byla pět nocí, za tu dobu jsme stihly trávit odpoledne u bazénu a večery v hotelovém zábavním parku. Jeden den jsme si vyhradily pouze na řádění v parku, takže jsme neustále jedzily na menší horské dráze a různých dalších kolotočích. Na nějaké podrobnější zkoumání Stripu nedošlo, přes den bylo kolem 40° ve stínu, přes noc se ochladilo asi o 3-4 stupně, takže člověk aby měl na zádech přenosnou lednici.. Měly jsme velký problém dojít asi do kilometr vzdáleného McDonaldu na obědy a večeře :o) Kousek od našeho hotelu byl pěkný podnik s mnoha a mnoha druhy automatů, takže jakékoliv mince jsme měly, skončily tam. Myslím, že největší výhra byla pět dolarů v dimech (a ano, bylo to poté všechno zpětně naházeno do mašiny).

Odlet z výhně byl naplánován na odpoledne, takže jsme měly spoustu času na prospání se a odhlášení z hotelu. Opět jsme si chytly shuttle zpátky na letiště a mírně odpařené a připeklé jsme si našly letadlo přepravující nás do další destinace - Los Angeles.

Washington, D.C.

S Terkou jsme podnikly jeden z dalších vysněných výletů – tentokráte do hlavního města Spojených Států – Washingtonu. Původně náš společný volný víkend měl být obětován New Yorku, ale bylo mi silně doporučeno, abychom odjely do hlavního města co nejdříve, protože tam teď příštích pár týdnů budou slavnosti, na které se sjíždí lidé z celé země a najít ubytování by bylo velice obtížné. Bylo mi jen řečeno, že se to nazývá Cherry Blossom Festival, že se všichni přijíždí koukat na rozkvetlé třešně. Plácala jsem se do hlavy, ale zvykla jsem si tu na spoustu podivností, takže jsem to zase tak moc neřešila. Nakonec jsem se dozvěděla, že tento svátek je na počest přátelství mezi USA a Japonskem, kdy v roce 1912 daroval Japonský starosta Američanům 3000 třešňových stromečků, které byly vysazeny po Washingtonu.

Už v pátek večer jsem musela k Terce domů, protože v sobotu ráno jsme měly odjezd z Philly a mně nejel slušný vlak. Ráno jsme musely vstávat už o půl sedmé, abychom stihly vlak v 6:57. Po hodince drkocání v Septě jsme dorazily do Philadelphie, našly místo odjezdu busu a šly si najít kus žvance k snídani. Odjezd byl v 8:50, musely jsme tam být 20 minut před odjezdem. Tohle se u mě ukázalo jako zkouška nervů, protože v čekárně byly neskutečně vrzající samozavírací dveře a pokaždé, když se konečně zaklaply, tak někdo musel vejít/odejít. Cesta autobusem nebyla zase tak nepříjemná, první hodinku jsme s Terkou prokecaly či koukaly z okna, ale potom naše nadšení oprchalo, tak jsme si daly dvacet.

Naší první starostí ve Washingtonu byl nález našeho ubytovacího zařízení. Instrukce na hostelové stránce byly velmi podrobné, tak to nebyl velký problém. Naskočily jsme na metro, projely se dvě zastávky a daly se na cestu. Prošly jsme se kolem US Capitolu – což je sídlo kongresu, udělaly pár fotek a navázaly na naši původní trasu. Hostel nebyl nic mimořádného, byly jsme ubytovány v pokoji s osmi dalšími lidmi, ale bylo to levné a bylo nám jedno, kde se tu jednu noc vyspíme. Odložily jsme si batohy, zkontrolovaly funkčnost toalety a rozběhly se zpátky do ulic směr National Mall – kde je ta nejlepší podívaná.

Zpět u Capitolu (tentokrát u přední strany) jsme se poplazily po sochách a udělaly pár fotek. Hlad na nás zaútočil, tak jsme se vydaly hledat McDonald‘s. GPS nám moc nepomáhalo a posílalo nás do nejrůznějších směrů, ovšem nakonec se nám podařilo lokalizovat naši obědvárnu. A proč nás to stálo takové úsilí? Protože bychom nikdy nepředpokládaly, že najdeme zrovna tento fastfood v muzeu. Konkrétně National Air and Space Museum. Vstupné se nekonalo, tak ihned po jídle jsme prolezly budovu křížem krážem, podívaly se na různá letadýlka, raketoplány, vesmírné sondy, teleskopy. Nesměly chybět ani sekce o vesmíru jako takovém – o planetách, měsících, asteroidech, kometách.. Největší atrakcí pro nás byl letecký trenažér, kde jsme byly zavřeny do, jak já to nazvala, pračky. Terka byla pilot a já měla za úkol sestřelovat nepřátelské letouny. V simulátoru jsme si poseděly 4 a půl minuty, z toho bych si dokázala říct, že tři a půl jsme visely hlavou dolů. Lepší jak zábavní park!

Po prohlídce jsme se prošly kolem dalších muzeí (především uměleckých) až k Washingtonskému monumentu, který byl postaven na počest George Washingtona – dokončen v roce 1884. Nachází se na rozlehlejší louce, kde se pohybovala opravdu velká spousta lidí. V sobotu bylo docela větrno, takže toho bylo využíváno v podobě pouštění draků. Snad nemusím vysvětlovat, kolik se jich potom válelo ve stromech.

Po monumentu nás čekal Bílý dům, najít ho nebylo zase tak složité, ačkoliv je trošku „z ruky“. Stačilo jít s davem. V sobotu byl první den festivalu, takže u jedné z bran stála fronta buržoazů a čekali na bezpečnostní prohlídku před vstupem do jedné z nejhlídanějších budov. My jsme si to obešly a přes plot se podívaly na vzdálený, z časti stromy překrytý baráček. Podél plotu opět hromada lidí, ale kupodivu se nám podařilo ukořistit místo u mříží a tak jsme si ten skvost vyfotily.

Terka projevila zájem o fotku Lincolnova Memorialu s vodou, takže se chystala další procházka. Propluly jsme parčíkem, vyfotily si veverku a zalomily unaveně na schody před další oslavnou budovou – tentokráte pana Lincolna. Začínalo se ale připozdívat a ochlazovat, tak jsme se vydaly na zpáteční cestu. Něco málo přes 2 kilometry není velká vzdálenost, ale po zhruba 6 hodinách na nohou nám to chvilku zabralo. Konala se malá zastávka u památníku 2. světové války, a poté už jen odchod do hostelu.

V obchůdku jsme si obě koupily večeři, snědly ji v malé kuchyňce a nadšeně se vydaly k našemu pokoji. Velice jsem se vyděsila u pohledu do zrcadla, pěkné počasí mělo bohužel svoji daň. I v březnu jsem si byla schopná spálit obličej, takže teď vypadám, jako bych týden lyžovala v Alpách. Terka se necítila dobře, takže zalomila ihned po sprše, já si ještě četla. Další den jsme musely vstávat v osm, tak jsem si řekla, že si půjdu lehnout brzo a odložila knihu někdy kolem 10, 11 hodiny. Jak je u mě tradiční, tak jsem se válela ještě dlouho poté, ale nějak se mi usnout podařilo.

V neděli jsme vyrazily z hostelu těsně po 9 hodině s jasným cílem – Muzeum přírodní historie. Opět byl vstup zdarma. Dinosauři byli to, co mě lákalo nejvíce, takže jsme zaparkovaly do příslušné místnosti a prozkoumaly to. Následovaly pradávné rybičky, zkameněliny, škeble a další potvůrky. Vedle dinosaurů byla přehlídka savců, takže to jsme musely taky vidět. Zaujali mě motýli v prvním patře, bohužel tady se čekala neuvěřitelná řada do menší kopule, kde se motýli nacházeli živí. Na to, aby mi kolem hlavy proletěl motýl, nepotřebuju platit a hlavně hodiny stát ve frontě. Hmyz jsme přeskočily, nejsem Grissom z CSI, abych tam musela být nastlaná a přešly jsme na výstavu kamenů. Diamanty nás tedy zajímaly nejvíce! A že jich tam bylo. Povětšinou už se jednalo o zpracované kousky, nějaké ty náhrdelníky, brože, prsteny. Výstava samozřejmě zahrnovala i polodrahokamy a další jiné kameny. Na obyčejné šutry jsme zvědavé nebyly, takže jsme uličkami jenom tak proletěly a tím naše návštěva v tomto zařízení skončila.

Na oběd jsme se prošly zpět k Air and Space muzeu, vystály si frontu na jídlo a asi hodinku a půl poseděly. Vše, co jsme vidět chtěly, jsme viděly a tak jsme si musely dát potřebný oddych. V rozumnou dobu jsme se vydaly najít stanici metra, znova se projely dvě zastávky a našly stanici autobusu. Cesta zpět už tak příjemná nebyla, na dálnici zácpa. Já díky tomu zmeškala vlak domů a musela opět k Terce. Ani můj běh na 4 bloky v Phille nepomohl. Výlet moc vydařený, moc se mi tam líbilo a ani mi nevadí, že se budu týden hrabat z bolavých nohou!

Mütter Museum

Na "zrůdičky" jsme se s Terkou těšily už od doby, kdy nám Terčin pan domácí řekl o muzeu, kde jsou vystaveny různé nemocemi a vadami postižené tělíčka v nálevu, sbírky kostí a podobných věcí. Konečně nám vyšla volná neděle, a tak jsme naskočily na vlak a směr Suburban Station. Obě hladové, jsme se prvně vydaly po stopách nejbližšího McDonaldu - což se ukázalo jako zbytečná snaha. Lidé v centrální Philly asi "mekáč" nejí. Alternativa byl tedy Dunkin' Donuts. Najezeny a napity jsme se prošly několik bloků k postarše vypadající budově - The College of Physicians of Philadelphia - Mütter Museum.

Po odběru 12 dolarů z mé kouzelné plastové zelené kartičky a odložení batohu a tašky s miminkem na recepci jsme se vydaly na průzkum muzea. Ihned v začátku byli návštěvníci upozorněni, že focení je zakázáno, tak jsme foťáky nechaly v klidu spát a lokalizovaly nápis "Vchod". V první místnosti, kromě skromného gift shopu, byly jenom zarámované fotografie různých telesných anomálií, nemocí, významných objevitelů. Početly jsme si nápisy pod obrázky a přesunuly se do další mísnosti, kde už se nacházela pěkná výstavka. Části těla z vosku, povětšinou napadlé kde čím. Velmi "pěkný" pohled byl na spáleného člověka ve vitríně. Nejvíce nás s Terkou uchvátila sbírka lebek, která pokrývala asi třetinu jedné stěny. Lebky byly od lidí různého věku, pohlaví a původu. Některé dokonce nesly u popisu Czech či Prague. Byla zde také zmínka o siamských dvojčatech spojených různými částmi těla. Své místo zde našly i fotografie děvčat Brittany a Abigail, američanek, které patří mezi známé siamské dvojčata - jedno tělo, dvě duše. Letos oslaví 18. narozeniny.

Natěšeně jsme sešly do spodního patra, kde už na nás čekaly sklenice s nálevem. Spousty a spousty embryí v různých stádiích s vadami, více siamských dvojčat. Asi aby lidé neodcházeli s depresí, byly ukázány i plody zdravého dítěte v různých časových intervalech. Dále kostry a kostřičky, mnoho jednotlivých kostí a vnitřních orgánů. Docela výrazný prostor dostaly nemoci očí - tentokrát vytvořené z vosku. Průřezy mozkem byly také velice zajímavé. Nemůžu říct, co se mi nejvíce líbilo, všechno to mělo něco do sebe. Jedno ale můžu říct s jistotou - v noci bych se tam nepromenádovala!

C. W. Post University - Long Island

Jakožto aupair, mou povinností, kromě měsíční docházky na aupair meetingy, je návštěva vzdělávacích kurzů v celkové délce 72 hodin. Jednou jsem takto chodila každý týden v pondělí večer na deseti-týdenní kurz, ale zjistila jsem, že to za to opravdu nestojí. C. W. Post University na Long Islandu nabízí víkendové kurzy, které jsou ohodnoceny třemi kredity – tady to nejde počítat na hodiny, protože do víkendu se opravdu těch 36 hodin narvat nedá (dá se to ovšem směstnat do celkových 22 se třemi hodinovými přestávkami na jídlo), tak je přímo dáno, že se jeden víkend rovná polovině povinné docházky. Tento víkend byl pro mě již třetím kurzem, který jsem na této škole absolvovala. Jméno kurzu, který jsme si s Terkou vybraly byl „American Indian Cultures and Their Impact on American Society”. Byly tam i zvučnější názvy, ale bohužel v době, kdy jsme se přihlašovaly, už byly dávno zaplněné.


Do školy se musí dorazit již v pátek někdy kolem pozdního odpoledne, tak jsme si našly vláček, který nás tam tak nějak v potřebnou dobu přiveze. Já měla výhodu vlaku přímého až do New Yorku, Terka přiskakovala. Už jsem měla na sedadle nachystaného gameboye, ovšem celé dvě hodiny jsme byly schopné prokecat, tak jsem ho v NY zase pěkně schovala do batohu. Bohužel jsme měly dlouhé tři hodiny času na zabití před vlakem na Lond Island, tak jsme nádražní potulování musely nějak rozplánovat (Penn Station, NY, by se dala pojat jako celodenní rodinný výlet se svými obchody, butiky a fastfoody), první cesta, ihned po zakoupení lístku, McDonald’s – hlad byl velký. Terka projevila zájem o Borders (knihkupectví), kde jsme prošly dvě patra křížem krážem a stejně nekoupily nic. Na zpáteční cestě jsme šly kolem Kmartu, navrhla jsem, že tam skočíme. I ten jsme dokonale prozkoumaly, zastávka u hraček se projevila jako špatný nápad. Obě dvě jsme odešly s jedním Tamagotchi, 2nd Generation, v4.5. Do vlaku nám zbývala necelá hodina, práskly jsme sebou na první volné židle a za usrkávání Smoothieho jsme otevřely svoje balíčky a zprovoznily svoje hračky.


Ve vlaku směr Hicksville, jsme pokračovaly ve svém blbnutí a dopadlo to naším přejetím cílové stanice. Musím se ovšem ospravedlnit, ve vlaku při zastavení byla psána stanice předešlá. Projely jsme se tedy dál, hodinku postály v zimě a naskočily na zpáteční vlak. V Hicksville nás měla vyzvednout univerzitní dodávka, bohužel zrovna tvořila své kolečka nádraží – škola, tak jsme opět stepovaly před budovou na chladu. Z kousek vedle postávajících německých dívek jsme vůbec neměly radost, neb jsme se bály, že, jak je u nich tradiční, se rozběhnou sotva uvidí dodávku, naloží se tam, i když před nimi byli další lidé a my se nevlezeme. Nakonec to tak tragické nebylo a na místo jsme dorazily něco málo po šesté hodině. Při registraci nám moje neoblíbenkyně Victoria, vedoucí programu pro aupair, sdělila, že je už po večeři (čti pokud chcete jíst, počkejte si na snídani) a nasměrovala nás do třídy, kde již probíhala hodina. Jedinou výhodou pozdního příchodu bylo to, že jsme se již nemusely představovat. Co se ty dvě hodiny ve třídě dělo opravdu neřeknu. Byl pátek, já byla vypláchnutá po týdnu práce a měla jsem hlad. Původně jsme měli končit v devět hodin, ale pustili nás dřív. Samozřejmě nesměl chybět úkol – čtení něčeho totálně nezáživného, na což byl druhý den test. Na pokoji jsme byly tři, my dvě s Terkou a dívka z Namibie. Ze začátku byla velmi hlučná a ukecaná, ale když pochopila, že se raději podíváme na závěrečný díl SGA, tak si přečetla úkol a šla spát.


Sobota nám začínala kolem osmé hodiny, vyhrabaly jsme se z postele, odešly na snídani a v 8:40 nás vyzvedávala dodávka z hotelu, pokud to tak můžu nazvat, do školy. Popisovat den opravdu nemá cenu. Jediné dvě perly pro mě byly oběd a večeře. Mírně jsem se obávala, že budou sendviče nebo něco podobného, ale bylo pěkně teplé, velmi chutné jídlo. Indiáni celkově nebyli špatný kurz, jenom sedět více jak 10 hodin v jedné třídě na prdeli z člověka vytáhne všechnu šťávu. Večer probíhal tak nějak stejně jako ten předešlý. Naše společnice se tak nějak vytratila z dohledu, místo ní jsme měly návštěvu německých dívek od našeho stolu ze třídy (ne, byly to jiné, než ty z nádraží). Pokusily jsme se jít spát v normální hodinu (kvůli posunu času), ale to se ukázalo jako zbytečná snaha, já osobně jsem se ležela ještě hodinu po zalehnutí vzhůru. V pokoji se nacházelo topení, noc předtím nám bylo na 63°F teplo, tak jsem to stáhla na 60. Spím jako dřevo první 3 - 4 hodiny spánku, ale potom slyším každé šustnutí. Co vycházelo za zvuky z našeho topení se k šustnutí ani z daleka nedá přirovnat. Spíše tak k přejíždění plechového hrnku po kovových mřížích. Spouštělo se to zhruba každých 20 minut, trvalo tak 5 - 10 a ještě nám u toho byla zima. Zimu jsem si uvědomila až nad ránem, tak už nemělo cenu jít přitápět.


Nedělní hodina opět začínala v 9 hodin, přestávka ve 12 na oběd a ve tři hodiny, o hodinu dříve, jsme byli propuštěni. Vlak z Hicksville jsme stihly na čas, v New Yorku to už byla hodina. Žádné velké drama, Terka zalomila ke Starbucks, já opět na smoothie. Ihned po výjezdu z nádraží se mi u gameboye začaly zavírat oči, tak jsem to vzdala, nahodila mptrojkovač a složila hlavu na sedadlo. Řekla jsem si, že bude lepší to udělat hned, než potom přejet svoji zastávku, až mě Terka v Philly opustí a nebude mě mít kdo vzbudit. Pořádné usnutí se samozřejmě nekonalo, ale rozhodně mi to pomohlo, protože jsem potom dojela domů bez zívnutí. Na našem nádraží se mi konalo menší repete z víkendu, kdy jsem si postála deset minut před zastávkou u cesty, než se domácí uráčili pro mě přijet. Ještě na mě čeká úkol (což mi připomíná, že jsem si ani nepřečetla zadání – ještě, že není časový limit), co musím odeslat a tím se moje víkendové studium oficiálně ukončí a já dostanu dopis s potvrzením, že jsem získala své tři POSLEDNÍ kredity. Yay!!

Star Wars

Jako člověk, který má v oblibě staré Star Wars, jsem si nemohla nechat ujít výstavu kostýmů a replik, kterou hostuje Franklinův Institut ve Philadelphii. Výstava se koná od 9. 2. 08 do 4. 5. 08 pod názvem ‚Star Wars: Where Science Meets Imagination’.

V Philly jsem měla sraz s Terezkou kolem půl jedné odpolední, což pro mě znamenalo skočit na vlak po jedenácté hodině. Vyzbrojena Drive Thru McDonaldem a knihou od Kathy Reichs – Break No Bones, jsem se proběhla od auta k přijíždějícímu vlaku (prostě mi to nikdy nevyjde..) a vyplácla se na první volné sedadlo. Možná nebylo zrovna chytré jíst u story z pitevny, ale přežila jsem. Terka měla příjezd až dvacet minut po mně, tak jsem si ji odchytila na východu z platformy a vydaly jsme se na desetiminutovou cestu.

Jak se dalo očekávat, budova jen přetékala lidmi – fronta na lístky nebyla vůbec pěkná. Na řadu jsme se však dostaly docela rychle a ihned po zakoupení vstupenky za luxusních 20 dolarů, jsme zapadly do Gift Shopu. Já osobně bych v tomto obchodě mohla strávit celé odpoledne, k běžným věcem patří spousta knih o biologii, fyzice, astrologii.., tak jako různé hračičky na tyto témata. Kousek obchodu byl věnován Star Wars zboží. Koupila jsem si odznáček, který jsem si připevnila na kabelku, spolu s klíčenkou – páteří.

Těsně před půl třetí jsme byly vpuštěny do místnosti. Moc příjemné prostředí, tedy z mého pohledu. Mírné temno, osvícené vitríny s lodičkami, postavami, kostýmy. Po prvotním znechucení z obtížnosti focení jsme se s Terkou vydaly každá svým směrem a jaly se zkoumání předmětů. Výstava nabízí opravdu pěknou podívanou. Lukova loď, Milenium Falcon, Imperiální lodě. Figuríny R2D2, C3PO, Darth Vadera, Stormtroopera. Nesměl chybět ani Chewbacca (v několika provedeních). Kostýmy Leiy, Hana Sola, Jedi rytířů. Můj oblíbenec Yoda se také nacházel za jedním ze skel. Občas byl docela problém použít foťák, protože spousta lidí pokládala za důležité dýchat na sklo a tvořit otisky prstů. Focení s bleskem neslo svoji daň v podobě roztomilé tečky porůznu na obrázku, ale raději budu přehlížet tohle, než potom hádat z rozmazané fotky, co se na ní vlastně skrývá (ano, vlastním prachobyčejný digitální fotoaparát pro blbé). Místnost to nebyla moc velká, takže nám trvalo něco málo přes hodinu se pokochat všemi věcmi a dát se na odchod.

Vyhladovělé jsme zalomily do nejbližšího Wendy’s, kde do nás spadla pečená brambora a zeleninový salát. Mně jel vlak později, než Terce, takže po zamávání jsem se uložila na lavičku a pokračovala ve své rozečtené knize. Samozřejmě jsem dorazila za tmy – skutečnost, ze které jsem nebyla zase tak moc odvázaná. Jezdit po amerických silnicích po západu slunce je více než nebezpečné. Většina řidičů má velmi agresivní halogenové světla, zbytek se neobtěžuje vypínat dálkové. Po příjezdu domů jsem usedla k počítači, kde jsem si nainstalovala poslední potřebnou věc k hraní MapleStory Europe, vytvořila si nový charakter a začala hrát.

Poconos

Jak jsem slíbila, tady je krátký report z mého pobytu z hor. Neočekávaně jsme se vrátili o den dříve (teda asi neočekávaně pro mě, malý jde zítra na kontrolu k doktorovi), takže dneska se můžu pěkně vyspat na své velké posteli se svým oblíbeným polštářkem a ještě jako bonus děvčata zůstaly u prarodičů až do zítřka, tak je tu velká šance, že nebudu probuzena o půl osmé ráno hlukem pořvávajících dětí a dusotem nohou po parketách.

Výlet musím označit za vydařený. Cesta tam byla mírně zdlouhavá, namísto obvyklých dvou hodin se jelo hodiny čtyři díky zajížďkám, které můj pan domácí prováděl (složení v autě následující – řidič, já, nejmladší a nejstarší dítě + pes). Dorazili jsme hluboce za tmy, někdy kolem půl osmé hodiny večerní, hladově se snesli na nás čekající jídlo a nedlouho poté se všichni odnesli do vlastních pokojů k více než nutnému spánku. Já jsem si vytáhla své DVD StarTrek Voyager – 4. sezóna a shlédla několik dílů.

Pátek a sobota proběhly tak nějak ve stejném duchu. Občas jsem vyrazila do zimy se psem na procházku (je to opravdu už 3 roky, co jsem byla k této činnosti několikrát denně nucena?), povětšinou se ale zůstávalo v teple domova, kde se dívalo na TV (v mém případě na Voyager), nebo se hrály různé hry. Zahrála jsem si Scrabble se svými domácími a ještě tatínkem paní domácí a světe div se, vyhrála jsem na celé čáře se 182 body! Jak se tohle mohlo stát, to asi nebudu chápat do konce svého života (všichni tři jsou ostřílení hráči a mé předešlé hry s nimi končily absolutní porážkou). Že bych se té angličtině opravdu naučila? V sobotu večer jsem potom svému miminku vyčistila klávesnici – musím říct, že jsem vyhrabala docela alarmující množství prachu, drobků a bůhví čeho ještě. Daň za život s dětmi v jedné domácnosti a notebookem na jídelním stole. Tak nějak jsem je odnaučila mi ťapat po displeji, ale drobení se nevyhnu.

Dnešní den byl v duchu zimních radovánek. K oslavě narozenin Ryan (4) jsme se vydali na Snowtubing. Původně jsme chtěli tuto činnost provést už v sobotu, ale po příjezdu na místo jsme zjistili, že lístky jsou vyprodány a tak jsme se vrátili na druhý den. Do zimy vhodný oděv nevlastním, takže jsem tam naběhla v obyčejných teplácích a velmi, velmi nelichotivých zelených gumácích vycpaných tlustými ponožkami a zapůjčenou nezimní bundou. Zpočátku byla docela nuda a zima při stání řady jak na lanovku, tak na sjezd samotný, ale po otevření poslední lanovky a přemístění na vedlejší, mírně kratší kopec, jsme se rozehřáli a pořádně si zadováděli. Tři hodiny, po které platila naše vstupenka, byly velice pěkně strávené. Rozhodně mi to stálo za to ranní vstávání v devět hodin. Byla to moje první a poslední zimní aktivita v období dvou let a tak jsem si ji náležitě užila.