Washington, D.C.

S Terkou jsme podnikly jeden z dalších vysněných výletů – tentokráte do hlavního města Spojených Států – Washingtonu. Původně náš společný volný víkend měl být obětován New Yorku, ale bylo mi silně doporučeno, abychom odjely do hlavního města co nejdříve, protože tam teď příštích pár týdnů budou slavnosti, na které se sjíždí lidé z celé země a najít ubytování by bylo velice obtížné. Bylo mi jen řečeno, že se to nazývá Cherry Blossom Festival, že se všichni přijíždí koukat na rozkvetlé třešně. Plácala jsem se do hlavy, ale zvykla jsem si tu na spoustu podivností, takže jsem to zase tak moc neřešila. Nakonec jsem se dozvěděla, že tento svátek je na počest přátelství mezi USA a Japonskem, kdy v roce 1912 daroval Japonský starosta Američanům 3000 třešňových stromečků, které byly vysazeny po Washingtonu.

Už v pátek večer jsem musela k Terce domů, protože v sobotu ráno jsme měly odjezd z Philly a mně nejel slušný vlak. Ráno jsme musely vstávat už o půl sedmé, abychom stihly vlak v 6:57. Po hodince drkocání v Septě jsme dorazily do Philadelphie, našly místo odjezdu busu a šly si najít kus žvance k snídani. Odjezd byl v 8:50, musely jsme tam být 20 minut před odjezdem. Tohle se u mě ukázalo jako zkouška nervů, protože v čekárně byly neskutečně vrzající samozavírací dveře a pokaždé, když se konečně zaklaply, tak někdo musel vejít/odejít. Cesta autobusem nebyla zase tak nepříjemná, první hodinku jsme s Terkou prokecaly či koukaly z okna, ale potom naše nadšení oprchalo, tak jsme si daly dvacet.

Naší první starostí ve Washingtonu byl nález našeho ubytovacího zařízení. Instrukce na hostelové stránce byly velmi podrobné, tak to nebyl velký problém. Naskočily jsme na metro, projely se dvě zastávky a daly se na cestu. Prošly jsme se kolem US Capitolu – což je sídlo kongresu, udělaly pár fotek a navázaly na naši původní trasu. Hostel nebyl nic mimořádného, byly jsme ubytovány v pokoji s osmi dalšími lidmi, ale bylo to levné a bylo nám jedno, kde se tu jednu noc vyspíme. Odložily jsme si batohy, zkontrolovaly funkčnost toalety a rozběhly se zpátky do ulic směr National Mall – kde je ta nejlepší podívaná.

Zpět u Capitolu (tentokrát u přední strany) jsme se poplazily po sochách a udělaly pár fotek. Hlad na nás zaútočil, tak jsme se vydaly hledat McDonald‘s. GPS nám moc nepomáhalo a posílalo nás do nejrůznějších směrů, ovšem nakonec se nám podařilo lokalizovat naši obědvárnu. A proč nás to stálo takové úsilí? Protože bychom nikdy nepředpokládaly, že najdeme zrovna tento fastfood v muzeu. Konkrétně National Air and Space Museum. Vstupné se nekonalo, tak ihned po jídle jsme prolezly budovu křížem krážem, podívaly se na různá letadýlka, raketoplány, vesmírné sondy, teleskopy. Nesměly chybět ani sekce o vesmíru jako takovém – o planetách, měsících, asteroidech, kometách.. Největší atrakcí pro nás byl letecký trenažér, kde jsme byly zavřeny do, jak já to nazvala, pračky. Terka byla pilot a já měla za úkol sestřelovat nepřátelské letouny. V simulátoru jsme si poseděly 4 a půl minuty, z toho bych si dokázala říct, že tři a půl jsme visely hlavou dolů. Lepší jak zábavní park!

Po prohlídce jsme se prošly kolem dalších muzeí (především uměleckých) až k Washingtonskému monumentu, který byl postaven na počest George Washingtona – dokončen v roce 1884. Nachází se na rozlehlejší louce, kde se pohybovala opravdu velká spousta lidí. V sobotu bylo docela větrno, takže toho bylo využíváno v podobě pouštění draků. Snad nemusím vysvětlovat, kolik se jich potom válelo ve stromech.

Po monumentu nás čekal Bílý dům, najít ho nebylo zase tak složité, ačkoliv je trošku „z ruky“. Stačilo jít s davem. V sobotu byl první den festivalu, takže u jedné z bran stála fronta buržoazů a čekali na bezpečnostní prohlídku před vstupem do jedné z nejhlídanějších budov. My jsme si to obešly a přes plot se podívaly na vzdálený, z časti stromy překrytý baráček. Podél plotu opět hromada lidí, ale kupodivu se nám podařilo ukořistit místo u mříží a tak jsme si ten skvost vyfotily.

Terka projevila zájem o fotku Lincolnova Memorialu s vodou, takže se chystala další procházka. Propluly jsme parčíkem, vyfotily si veverku a zalomily unaveně na schody před další oslavnou budovou – tentokráte pana Lincolna. Začínalo se ale připozdívat a ochlazovat, tak jsme se vydaly na zpáteční cestu. Něco málo přes 2 kilometry není velká vzdálenost, ale po zhruba 6 hodinách na nohou nám to chvilku zabralo. Konala se malá zastávka u památníku 2. světové války, a poté už jen odchod do hostelu.

V obchůdku jsme si obě koupily večeři, snědly ji v malé kuchyňce a nadšeně se vydaly k našemu pokoji. Velice jsem se vyděsila u pohledu do zrcadla, pěkné počasí mělo bohužel svoji daň. I v březnu jsem si byla schopná spálit obličej, takže teď vypadám, jako bych týden lyžovala v Alpách. Terka se necítila dobře, takže zalomila ihned po sprše, já si ještě četla. Další den jsme musely vstávat v osm, tak jsem si řekla, že si půjdu lehnout brzo a odložila knihu někdy kolem 10, 11 hodiny. Jak je u mě tradiční, tak jsem se válela ještě dlouho poté, ale nějak se mi usnout podařilo.

V neděli jsme vyrazily z hostelu těsně po 9 hodině s jasným cílem – Muzeum přírodní historie. Opět byl vstup zdarma. Dinosauři byli to, co mě lákalo nejvíce, takže jsme zaparkovaly do příslušné místnosti a prozkoumaly to. Následovaly pradávné rybičky, zkameněliny, škeble a další potvůrky. Vedle dinosaurů byla přehlídka savců, takže to jsme musely taky vidět. Zaujali mě motýli v prvním patře, bohužel tady se čekala neuvěřitelná řada do menší kopule, kde se motýli nacházeli živí. Na to, aby mi kolem hlavy proletěl motýl, nepotřebuju platit a hlavně hodiny stát ve frontě. Hmyz jsme přeskočily, nejsem Grissom z CSI, abych tam musela být nastlaná a přešly jsme na výstavu kamenů. Diamanty nás tedy zajímaly nejvíce! A že jich tam bylo. Povětšinou už se jednalo o zpracované kousky, nějaké ty náhrdelníky, brože, prsteny. Výstava samozřejmě zahrnovala i polodrahokamy a další jiné kameny. Na obyčejné šutry jsme zvědavé nebyly, takže jsme uličkami jenom tak proletěly a tím naše návštěva v tomto zařízení skončila.

Na oběd jsme se prošly zpět k Air and Space muzeu, vystály si frontu na jídlo a asi hodinku a půl poseděly. Vše, co jsme vidět chtěly, jsme viděly a tak jsme si musely dát potřebný oddych. V rozumnou dobu jsme se vydaly najít stanici metra, znova se projely dvě zastávky a našly stanici autobusu. Cesta zpět už tak příjemná nebyla, na dálnici zácpa. Já díky tomu zmeškala vlak domů a musela opět k Terce. Ani můj běh na 4 bloky v Phille nepomohl. Výlet moc vydařený, moc se mi tam líbilo a ani mi nevadí, že se budu týden hrabat z bolavých nohou!