Zvolila jsem deskové hry jako první, protože já osobně si je užívám nejvíce. Vlastně mám pravidlo, každý den po obědě, když nejmenší spí, si s prostřední zahraji nějakou hru dle jejího výběru. Doma máme několikero her, většina z nich vhodná pro její věk (4 roky). Jedna z mých nejoblíbenějších se jmenuje „Candy Land“. Velice jednoduchá hra, která je zaměřená na poznávání barev. Pro čtyřletou jako dělaná – Ryan strašně ráda otáčí kartičky a čeká, jakou barvu si vytáhne, jak daleko se posune na hrací desce, jestli mě předběhla či bude brzo v ‚domečku‘. Nejednou vyžadovala zopakování hry. Pomalu začínám i nejmenšího zaujmout touto hrou, protože se dostává do věku, kdy se učí barvy. I když je ještě neumí rozeznat, chci po něm, aby mi barvu, kterou si vytáhne, ukázal na ploše. I jeho to moc baví, prozatím více ale tahání karet, než ukazování na obrázky – čímž si ovšem procvičuje motoriku.
Všemi věkovými kategoriemi oblíbené „Člověče nezlob se“ (Aggravation) musím do svého výběru zařadit. Pokud je menší hrací pole, hra neunudí ani ty mladší. A hnedle tři prvky se u této hry skrývají – poznávání barev (hráči samozřejmě používají rozdílné), určování čísel a počítání. Pamatuji si, coby malá, jsem byla na této hře úplně závislá. Se svým strýcem jsem hrávala poměrně často. Pokaždé jsme se tahali o jednu barvu figurek (mám pocit, že to byla červená), moje maminka vždy náležitě kvetla a nakonec zasáhla – příslušnou barvu nám sebrala (strýček byl její mladší bratr – ode mě starší o deset let). Mám ovšem jedno doporučení, pokud jsou děti opravdu menší, „vyhodit“ je maximálně jednou za hru. Dítě si má tu hru užít, ne se trápit nad tím, že nemá ani jednu figurku v poli. A je daleko uspokojivější se koukat na nadšený výraz vítěze, než potom sbírat příslušenství hry po celém pokoji.
Hra, která stojí za zmínku, je „Cooties“, jak já říkám „sestav si svého brouka“. Opravdu doufám, že její obdobu najdu v našich obchodech. Opět jednoduché, hází se kostkou a podle padlého čísla se sestavuje brouček. Děti jsou kreativní, zkouší různé kombinace obličejů a nohou, různé barvy těla a hlavy. Opět si zde procvičí čtení čísel, přiřazování čísel k příslušným částem těla brouka. Hra může být trochu zdlouhavá, ale na konci si děti se svými výtvory pěkně vyhrají. Brouci „mluví“ jeden s druhým, hrají si na kamarády, rodinu..
Takto bych asi mohla pokračovat až do nekonečna. Deskových her existuje mnoho a mnoho, stačí se porozhlédnout po obchodě s hračkami. Při výběru hry se samozřejmě vždy řídit věkovou kategorií, která je pro danou hru vhodná. Nedokážu si představit Ryan hrát Dostihy a sázky. Na druhé straně děti jsou v tomto věku velice rozdílné, každé umí a má rádo jiné věci, tak se také ohlížet na zájmy dítek. Jaká je ovšem nejdůležitější lekce, kterou si, dle mě, z hraní deskových her děti odnáší? Nepředbíhat – vždy počkat na řadu. Tohle se zvláště hodí pro situace, kdy je v rodině více dětí – pokud děti nerozumí konceptu „pár minut on, pak je tvoje řada a zase naopak“, následky můžou být docela tragické. Bohužel vím, o čem mluvím.
No comments:
Post a Comment