Gatecon

Cesta letadlem domů nebyla zase tak špatná. Se Sam se nám bohužel na cestu přes oceán nepodařilo získat místa vedle sebe, takže jsme si obě rozevřely své knihy a pustily se do čtení. Ani jedna z nás se nepokoušela spát - nemělo to cenu a jenom bychom si znepříjemnily posun času, který nás v cíli čekal. Do Prahy jsme tedy dorazily kolem jedné hodiny odpolední - pro nás pět hodin ráno.

Na letišti jsme se popraly se všemi kufry a taškami a nakonec byly schopné opustit výdejnu zavazadel a setkat se s našim milým doprovodem. Obě jsme si odložily kufry v Praze, pobalily to nejdůležitější a hned poté se nechaly odvézt do Chotěboře na Festival Fantazie. Přece ihned po příjezdu domů nevplujeme do všechních záležitostí, když můžeme strávit další týden "dovolenkováním" na srazu s lidmi, se kterými si povíme asi nejvíce. Z Festivalu Fantazie nás nejvíce zajímala linie Gatecon. Jsem příznivcem Stargate už mnoho let, ale nikdy se mi nepodařilo na tuto každoroční akci jet a zúčastnit se. Ihned po příjezdu jsem si našla program a pozkoumala, které přednášky, soutěže, cokoliv dalšího bych ráda absolvovala. Jako nováčka mě bylo schopno uchvátit asi více věcí, než ty, co jsou tam každoročně. Bohužel se mi do Stargate programu míchaly i jiné linie, ale když se nad tím tak zamyslím, tak jsem asi absolvovala všechno, co jsem opravdu vidět chtěla. Vrcholy Gateconu pro mě asi byly Jukebox (kde bývá, dle pravidelných návštěvníků, největší nával), promítání a celoGateconová soutěž (dokonce se mi podařilo umístit - umělohmotný citron nosím v kabelce ještě teď - k velkému údivu kohokoliv, kdo ho spatří).

Další perlou se pro mě i Sam stala místnost s DDR pady. Asi nebudu přehánět, když řeknu, že polovinu Gateconu jsme strávily tam. Kde jsme na to braly energii, to bych ráda věděla. Teď, když si doma dáme hodinku, tak se obě plazíme po zemi. Ani to nemůžu svést na stáří, když byl Gatecon něco málo přes půl roku :o)

Abych to uzavřela - tento týden je důkazem toho, že příjezdy po dlouhodobém pobytu v zahraničí vůbec nemusí být náročné! :o) Jenom mě mrzí, že na letošním Gateconu se asi neukážu, protože 14 denní dovolená mi končí den nebo dva před začátkem akce. Jako pracující lid se tedy už nemůžu jenom tak sbalit a na další týden si dělat, co se mi zlíbí - moje šéfka by mi asi hlavu utrhla.

C. W. Post University - Long Island

Jakožto aupair, mou povinností, kromě měsíční docházky na aupair meetingy, je návštěva vzdělávacích kurzů v celkové délce 72 hodin. Jednou jsem takto chodila každý týden v pondělí večer na deseti-týdenní kurz, ale zjistila jsem, že to za to opravdu nestojí. C. W. Post University na Long Islandu nabízí víkendové kurzy, které jsou ohodnoceny třemi kredity – tady to nejde počítat na hodiny, protože do víkendu se opravdu těch 36 hodin narvat nedá (dá se to ovšem směstnat do celkových 22 se třemi hodinovými přestávkami na jídlo), tak je přímo dáno, že se jeden víkend rovná polovině povinné docházky. Tento víkend byl pro mě již třetím kurzem, který jsem na této škole absolvovala. Jméno kurzu, který jsme si s Terkou vybraly byl „American Indian Cultures and Their Impact on American Society”. Byly tam i zvučnější názvy, ale bohužel v době, kdy jsme se přihlašovaly, už byly dávno zaplněné.


Do školy se musí dorazit již v pátek někdy kolem pozdního odpoledne, tak jsme si našly vláček, který nás tam tak nějak v potřebnou dobu přiveze. Já měla výhodu vlaku přímého až do New Yorku, Terka přiskakovala. Už jsem měla na sedadle nachystaného gameboye, ovšem celé dvě hodiny jsme byly schopné prokecat, tak jsem ho v NY zase pěkně schovala do batohu. Bohužel jsme měly dlouhé tři hodiny času na zabití před vlakem na Lond Island, tak jsme nádražní potulování musely nějak rozplánovat (Penn Station, NY, by se dala pojat jako celodenní rodinný výlet se svými obchody, butiky a fastfoody), první cesta, ihned po zakoupení lístku, McDonald’s – hlad byl velký. Terka projevila zájem o Borders (knihkupectví), kde jsme prošly dvě patra křížem krážem a stejně nekoupily nic. Na zpáteční cestě jsme šly kolem Kmartu, navrhla jsem, že tam skočíme. I ten jsme dokonale prozkoumaly, zastávka u hraček se projevila jako špatný nápad. Obě dvě jsme odešly s jedním Tamagotchi, 2nd Generation, v4.5. Do vlaku nám zbývala necelá hodina, práskly jsme sebou na první volné židle a za usrkávání Smoothieho jsme otevřely svoje balíčky a zprovoznily svoje hračky.


Ve vlaku směr Hicksville, jsme pokračovaly ve svém blbnutí a dopadlo to naším přejetím cílové stanice. Musím se ovšem ospravedlnit, ve vlaku při zastavení byla psána stanice předešlá. Projely jsme se tedy dál, hodinku postály v zimě a naskočily na zpáteční vlak. V Hicksville nás měla vyzvednout univerzitní dodávka, bohužel zrovna tvořila své kolečka nádraží – škola, tak jsme opět stepovaly před budovou na chladu. Z kousek vedle postávajících německých dívek jsme vůbec neměly radost, neb jsme se bály, že, jak je u nich tradiční, se rozběhnou sotva uvidí dodávku, naloží se tam, i když před nimi byli další lidé a my se nevlezeme. Nakonec to tak tragické nebylo a na místo jsme dorazily něco málo po šesté hodině. Při registraci nám moje neoblíbenkyně Victoria, vedoucí programu pro aupair, sdělila, že je už po večeři (čti pokud chcete jíst, počkejte si na snídani) a nasměrovala nás do třídy, kde již probíhala hodina. Jedinou výhodou pozdního příchodu bylo to, že jsme se již nemusely představovat. Co se ty dvě hodiny ve třídě dělo opravdu neřeknu. Byl pátek, já byla vypláchnutá po týdnu práce a měla jsem hlad. Původně jsme měli končit v devět hodin, ale pustili nás dřív. Samozřejmě nesměl chybět úkol – čtení něčeho totálně nezáživného, na což byl druhý den test. Na pokoji jsme byly tři, my dvě s Terkou a dívka z Namibie. Ze začátku byla velmi hlučná a ukecaná, ale když pochopila, že se raději podíváme na závěrečný díl SGA, tak si přečetla úkol a šla spát.


Sobota nám začínala kolem osmé hodiny, vyhrabaly jsme se z postele, odešly na snídani a v 8:40 nás vyzvedávala dodávka z hotelu, pokud to tak můžu nazvat, do školy. Popisovat den opravdu nemá cenu. Jediné dvě perly pro mě byly oběd a večeře. Mírně jsem se obávala, že budou sendviče nebo něco podobného, ale bylo pěkně teplé, velmi chutné jídlo. Indiáni celkově nebyli špatný kurz, jenom sedět více jak 10 hodin v jedné třídě na prdeli z člověka vytáhne všechnu šťávu. Večer probíhal tak nějak stejně jako ten předešlý. Naše společnice se tak nějak vytratila z dohledu, místo ní jsme měly návštěvu německých dívek od našeho stolu ze třídy (ne, byly to jiné, než ty z nádraží). Pokusily jsme se jít spát v normální hodinu (kvůli posunu času), ale to se ukázalo jako zbytečná snaha, já osobně jsem se ležela ještě hodinu po zalehnutí vzhůru. V pokoji se nacházelo topení, noc předtím nám bylo na 63°F teplo, tak jsem to stáhla na 60. Spím jako dřevo první 3 - 4 hodiny spánku, ale potom slyším každé šustnutí. Co vycházelo za zvuky z našeho topení se k šustnutí ani z daleka nedá přirovnat. Spíše tak k přejíždění plechového hrnku po kovových mřížích. Spouštělo se to zhruba každých 20 minut, trvalo tak 5 - 10 a ještě nám u toho byla zima. Zimu jsem si uvědomila až nad ránem, tak už nemělo cenu jít přitápět.


Nedělní hodina opět začínala v 9 hodin, přestávka ve 12 na oběd a ve tři hodiny, o hodinu dříve, jsme byli propuštěni. Vlak z Hicksville jsme stihly na čas, v New Yorku to už byla hodina. Žádné velké drama, Terka zalomila ke Starbucks, já opět na smoothie. Ihned po výjezdu z nádraží se mi u gameboye začaly zavírat oči, tak jsem to vzdala, nahodila mptrojkovač a složila hlavu na sedadlo. Řekla jsem si, že bude lepší to udělat hned, než potom přejet svoji zastávku, až mě Terka v Philly opustí a nebude mě mít kdo vzbudit. Pořádné usnutí se samozřejmě nekonalo, ale rozhodně mi to pomohlo, protože jsem potom dojela domů bez zívnutí. Na našem nádraží se mi konalo menší repete z víkendu, kdy jsem si postála deset minut před zastávkou u cesty, než se domácí uráčili pro mě přijet. Ještě na mě čeká úkol (což mi připomíná, že jsem si ani nepřečetla zadání – ještě, že není časový limit), co musím odeslat a tím se moje víkendové studium oficiálně ukončí a já dostanu dopis s potvrzením, že jsem získala své tři POSLEDNÍ kredity. Yay!!

Poconos

Jak jsem slíbila, tady je krátký report z mého pobytu z hor. Neočekávaně jsme se vrátili o den dříve (teda asi neočekávaně pro mě, malý jde zítra na kontrolu k doktorovi), takže dneska se můžu pěkně vyspat na své velké posteli se svým oblíbeným polštářkem a ještě jako bonus děvčata zůstaly u prarodičů až do zítřka, tak je tu velká šance, že nebudu probuzena o půl osmé ráno hlukem pořvávajících dětí a dusotem nohou po parketách.

Výlet musím označit za vydařený. Cesta tam byla mírně zdlouhavá, namísto obvyklých dvou hodin se jelo hodiny čtyři díky zajížďkám, které můj pan domácí prováděl (složení v autě následující – řidič, já, nejmladší a nejstarší dítě + pes). Dorazili jsme hluboce za tmy, někdy kolem půl osmé hodiny večerní, hladově se snesli na nás čekající jídlo a nedlouho poté se všichni odnesli do vlastních pokojů k více než nutnému spánku. Já jsem si vytáhla své DVD StarTrek Voyager – 4. sezóna a shlédla několik dílů.

Pátek a sobota proběhly tak nějak ve stejném duchu. Občas jsem vyrazila do zimy se psem na procházku (je to opravdu už 3 roky, co jsem byla k této činnosti několikrát denně nucena?), povětšinou se ale zůstávalo v teple domova, kde se dívalo na TV (v mém případě na Voyager), nebo se hrály různé hry. Zahrála jsem si Scrabble se svými domácími a ještě tatínkem paní domácí a světe div se, vyhrála jsem na celé čáře se 182 body! Jak se tohle mohlo stát, to asi nebudu chápat do konce svého života (všichni tři jsou ostřílení hráči a mé předešlé hry s nimi končily absolutní porážkou). Že bych se té angličtině opravdu naučila? V sobotu večer jsem potom svému miminku vyčistila klávesnici – musím říct, že jsem vyhrabala docela alarmující množství prachu, drobků a bůhví čeho ještě. Daň za život s dětmi v jedné domácnosti a notebookem na jídelním stole. Tak nějak jsem je odnaučila mi ťapat po displeji, ale drobení se nevyhnu.

Dnešní den byl v duchu zimních radovánek. K oslavě narozenin Ryan (4) jsme se vydali na Snowtubing. Původně jsme chtěli tuto činnost provést už v sobotu, ale po příjezdu na místo jsme zjistili, že lístky jsou vyprodány a tak jsme se vrátili na druhý den. Do zimy vhodný oděv nevlastním, takže jsem tam naběhla v obyčejných teplácích a velmi, velmi nelichotivých zelených gumácích vycpaných tlustými ponožkami a zapůjčenou nezimní bundou. Zpočátku byla docela nuda a zima při stání řady jak na lanovku, tak na sjezd samotný, ale po otevření poslední lanovky a přemístění na vedlejší, mírně kratší kopec, jsme se rozehřáli a pořádně si zadováděli. Tři hodiny, po které platila naše vstupenka, byly velice pěkně strávené. Rozhodně mi to stálo za to ranní vstávání v devět hodin. Byla to moje první a poslední zimní aktivita v období dvou let a tak jsem si ji náležitě užila.

Překvapení

Znáte ty situace, kdy jdete na záchod, svlečete se a zazvoní vám domovní zvonek? Dnes jsem se rozhodla, ať už je tam kdokoliv, musí prostě počkat, mám důležitější věci na práci. Po zazvonění následovalo nějaké to štrachání a ticho. Dokonce zvonek nerozradostnil malého (ne psa, dítě!!), který je vždycky hrozně nadšený, když k nám někdo zavítá. Poklidně jsem otevřela dveře a našla za nimi vysokou červenou krabici. Světe div se, bylo na ní moje jméno. Zmateně jsem hledala v mysli, jestli jsem si někde něco objednala, ale vyšla jsem s prázdnou. Přenesla jsem tedy balík do kuchyně (po dítěti stále ani památky) a otevřela věnování. Bohužel mi to vůbec nenapovědělo, co je v krabici a od koho to je (i když po pěti vteřinách mi došlo, kdo mi asi může psát něco česky) a tak jsem se tedy dala do rozbalování. Nenašla jsem tam nic jiného než moc krásnou kytici růží, jak je tady zvykem, i s vázičkou. Hned vedle ní příjemně zabalený balíček s krabičkou čokolád. Mělo to být překvapení a rozhodně se to povedlo, protože jsem opravdu nic netušila a koukala na svou kytici s otevřenou pusou. Letošní Valentýn byl tedy vskutku vydařený. Člověk, který mě obdaroval mi sem čas od času hodí oko, takže mu tímto znova děkuji!

Projekt

Rozhodla jsem se udělat menší projekt nazvaný ‚Jak na děti?‘, který se ponese na několik částí. Člověk má psát o tom, co zná. Jako au-pair trávící s dětmi nejméně 10 hodin denně, 5x týdně, je tohle pro mě asi nejvhodnější téma. Hodlám rozebrat aktivity, kterými zabavuji ty svoje dítka a které patří mezi mé oblíbené. Sloužit to bude samozřejmě čistě informativně (hlavně pro mě jako připomenutí v budoucnosti, protože věřím, že spoustu věcí v hlavě raději zablokuji..). Možná nad tím někdo pokývne souhlasně hlavou, možná se tím někdo nechá inspirovat. Ať už to bude jakkoliv, snad se bude líbit.

Dnes odjíždím s naší rodinkou na chatu v Poconos (PA), není tam přístup k internetu, tak budu mít i na svůj projekt čas. Osobně to tam mám hrozně ráda, jedná se o prostorný dům kousek od jezera - měla jsem dokonce tu čest se po tom jezeře projet na loďce. Samozřejmě tam bude zima a prý dokonce i sníh (je to docela nízko položené), takže toho asi venku moc nepolítám a rozhodně nebudu zkoumat vody jezera, ale nějaké ty fotky jistě udělám a spolu s reportem vložím sem.

Temná strana

Po vzoru spousty lidí kolem mě, jsem se i já nechala stáhnout na temnou stranu blogování. Tak nějak mě zaujali ostatní svými popisy zážitků a pocitů a já si řekla, že by to mohla být i pro mě příjemná změna. Moje působiště je Lapiduch.cz a po téměř pěti letech, co se tam vyskytuji pod nickem m.i.s.k.a, to pro mě nějak ztrácí kouzlo. Nebo stárnu, nevím.

V prvním postu bych asi měla poodkrýt něco ze svého života. Jak už je v mém profilu napsáno, vystudovala jsem Policejní školu. 4 roky strávené na internátě pod přísným dohledem vychovatelů byly, jak to nejlépe napsat, zajímavé. Zkušenost jistě cenná, ale mít na výběr, nejsem si jistá, že bych to znovu zopakovala. Jen co mi skončily prázdniny po čtvrtém ročníku, vydala jsem se do Anglie jako au-pair. Musím se zopakovat – zkušenost jistě cenná, ale tuhle bych definitivně již nezopakovala. Momentálně se nacházím v Americe, druhým rokem u stejné rodiny. V péči mám tři cvrčky – 6, zítra 4 a dva roky. Musím se přiznat, že mi dokáží pohnout žlučí a občas mám touhu si škubat svoje dlouhé vlasy, ale jako rodina jsou naprosto skvělí. Za 4 měsíce se vracím domů a ačkoliv se opravdu nemůžu dočkat, tak mi budou chybět – hlavně nejmladší, který měl pouhých 9 měsíců a dva zoubky, když jsem dorazila v červnu 2006.

A co dělám ve svém volném čase? Kromě návštěvy kamarádů jsem se stala závislá na online hře MapleStory. Je mi jasné, že spousta lidí tady bude kroutit nevěřícně hlavou, ale ona je to opravdu příjemná oddychová hra na zkrácení dlouhé chvíle. Spousty dlouhých chvil. I těch nedlouhých. Vysvětlovat podstatu hry nehodlám, to se může každý, koho to zajímá, podívat na http://maplestory.nexon.net.
K dispozici dávám obrázek svého charakteru ;o).