Jak na děti? – Part 6 – Hudba, Knihy

Děti milují, když se jim zpívá. Ať už je to písnička jakákoliv, vždycky je to potěší. Naše děcka znají obrovské množství písniček. Já, coby student angličtiny, znám jenom pár a hlavně jsem strašně líná se naučit nějaké nové, přesto se zásobou, kterou mám, si bohatě vystačím. Holky se mi učí nové a nové písničky ve škole a školce, takže mám opravdu skoro denně co poslouchat a jenom tak mě to neunudí. Obyčejné písničky jsou osvědčená metoda, jak děti uklidnit, jak už ze záchvatu řevu, nebo jenom tak před spaním. Jake obzvlášť má moc rád, když se mu před spaním nějaká ta píseň zapěje. Jako chlapec, který se teprve učí mluvit, má sám ve svém repertoáru jenom pár písniček, tak je zpívání pro něj velice jednoduché. Pokaždé něco vybere a zpívá potom se mnou. Holky si prozpěvují téměř denně, především když si hrají o samotě nebo když na něco čekají – pro ukrácení chvíle.

Potřeba spálit pár kalorií? Stačí hodit CD do přehrávače s hudbou pro děti vhodnou a skákat a skákat a skákat. Otázky, jestli se může něco pustit, poslouchám téměř denně a většinou i vyhovím. Naše rodina je celkově na hudbu založená, v televizi nám skoro pořád jede hudební kanál, kde je bez reklam hudba 24/7, takže holky mají v hlavě obrovské množství textů. Osobně nejsem zrovna nadšená z takového Johnyho Cashe, ale tatínek ví nejlépe a pokud mu nevadí, že mu děti zpívají o vězení a drogách, mlčím. Teda občas si rýpnu, ale to je asi tak všechno. Před nedávnem jsem holkám při dekoraci krabice pustila klasickou hudbu a obě dvě to velice zaujalo. Maggie projevovala zájem o určité úseky a ptala se mě, v jaké náladě asi autor byl, co to znamená, nebo co si ona sama představuje, že by se mohlo v daný okamžik dít. Zvláště ji zaujala naše Vltava od Smetany. Já sama toho o hudbě moc nepovím, ale člověk nemusí být znalec, aby si s dětmi vymýšlel různé historky a tvořil příběhy.

Jak uspat děti i sebe? Přečíst nějakou knihu. Ne nadarmo se dětem před spaním čtou knížky. Je to klidná tichá aktivita, která děti stimuluje. Podle mě je velice důležité, aby se zvláště s menšími dětmi četlo každý večer. Rodiče a děti spolu stráví příjemné chvilky a dětem se rozvíjí představivost. Ryan mě hodně často žádá o přečtení knihy, vždy zhruba kolem třetí hodiny odpolední, což je docela smrťák, protože jí na tom gauči téměř odpadávám. Knížek máme kupu, ale pořád dokola čteme ty stejné pohádky. Naštěstí pro mě, obě děvčata navštěvují každý týden knihovnu – jedna přináší domů jednu knihu a druhá tři, takže nějaká ta změna se koná. Maggie je letošní prvňák, takže čtení musí trénovat denně – mě to pomalu odpadává a všichni posloucháme ji, jak nás obohacuje novými a novými příběhy.

Washington, D.C.

S Terkou jsme podnikly jeden z dalších vysněných výletů – tentokráte do hlavního města Spojených Států – Washingtonu. Původně náš společný volný víkend měl být obětován New Yorku, ale bylo mi silně doporučeno, abychom odjely do hlavního města co nejdříve, protože tam teď příštích pár týdnů budou slavnosti, na které se sjíždí lidé z celé země a najít ubytování by bylo velice obtížné. Bylo mi jen řečeno, že se to nazývá Cherry Blossom Festival, že se všichni přijíždí koukat na rozkvetlé třešně. Plácala jsem se do hlavy, ale zvykla jsem si tu na spoustu podivností, takže jsem to zase tak moc neřešila. Nakonec jsem se dozvěděla, že tento svátek je na počest přátelství mezi USA a Japonskem, kdy v roce 1912 daroval Japonský starosta Američanům 3000 třešňových stromečků, které byly vysazeny po Washingtonu.

Už v pátek večer jsem musela k Terce domů, protože v sobotu ráno jsme měly odjezd z Philly a mně nejel slušný vlak. Ráno jsme musely vstávat už o půl sedmé, abychom stihly vlak v 6:57. Po hodince drkocání v Septě jsme dorazily do Philadelphie, našly místo odjezdu busu a šly si najít kus žvance k snídani. Odjezd byl v 8:50, musely jsme tam být 20 minut před odjezdem. Tohle se u mě ukázalo jako zkouška nervů, protože v čekárně byly neskutečně vrzající samozavírací dveře a pokaždé, když se konečně zaklaply, tak někdo musel vejít/odejít. Cesta autobusem nebyla zase tak nepříjemná, první hodinku jsme s Terkou prokecaly či koukaly z okna, ale potom naše nadšení oprchalo, tak jsme si daly dvacet.

Naší první starostí ve Washingtonu byl nález našeho ubytovacího zařízení. Instrukce na hostelové stránce byly velmi podrobné, tak to nebyl velký problém. Naskočily jsme na metro, projely se dvě zastávky a daly se na cestu. Prošly jsme se kolem US Capitolu – což je sídlo kongresu, udělaly pár fotek a navázaly na naši původní trasu. Hostel nebyl nic mimořádného, byly jsme ubytovány v pokoji s osmi dalšími lidmi, ale bylo to levné a bylo nám jedno, kde se tu jednu noc vyspíme. Odložily jsme si batohy, zkontrolovaly funkčnost toalety a rozběhly se zpátky do ulic směr National Mall – kde je ta nejlepší podívaná.

Zpět u Capitolu (tentokrát u přední strany) jsme se poplazily po sochách a udělaly pár fotek. Hlad na nás zaútočil, tak jsme se vydaly hledat McDonald‘s. GPS nám moc nepomáhalo a posílalo nás do nejrůznějších směrů, ovšem nakonec se nám podařilo lokalizovat naši obědvárnu. A proč nás to stálo takové úsilí? Protože bychom nikdy nepředpokládaly, že najdeme zrovna tento fastfood v muzeu. Konkrétně National Air and Space Museum. Vstupné se nekonalo, tak ihned po jídle jsme prolezly budovu křížem krážem, podívaly se na různá letadýlka, raketoplány, vesmírné sondy, teleskopy. Nesměly chybět ani sekce o vesmíru jako takovém – o planetách, měsících, asteroidech, kometách.. Největší atrakcí pro nás byl letecký trenažér, kde jsme byly zavřeny do, jak já to nazvala, pračky. Terka byla pilot a já měla za úkol sestřelovat nepřátelské letouny. V simulátoru jsme si poseděly 4 a půl minuty, z toho bych si dokázala říct, že tři a půl jsme visely hlavou dolů. Lepší jak zábavní park!

Po prohlídce jsme se prošly kolem dalších muzeí (především uměleckých) až k Washingtonskému monumentu, který byl postaven na počest George Washingtona – dokončen v roce 1884. Nachází se na rozlehlejší louce, kde se pohybovala opravdu velká spousta lidí. V sobotu bylo docela větrno, takže toho bylo využíváno v podobě pouštění draků. Snad nemusím vysvětlovat, kolik se jich potom válelo ve stromech.

Po monumentu nás čekal Bílý dům, najít ho nebylo zase tak složité, ačkoliv je trošku „z ruky“. Stačilo jít s davem. V sobotu byl první den festivalu, takže u jedné z bran stála fronta buržoazů a čekali na bezpečnostní prohlídku před vstupem do jedné z nejhlídanějších budov. My jsme si to obešly a přes plot se podívaly na vzdálený, z časti stromy překrytý baráček. Podél plotu opět hromada lidí, ale kupodivu se nám podařilo ukořistit místo u mříží a tak jsme si ten skvost vyfotily.

Terka projevila zájem o fotku Lincolnova Memorialu s vodou, takže se chystala další procházka. Propluly jsme parčíkem, vyfotily si veverku a zalomily unaveně na schody před další oslavnou budovou – tentokráte pana Lincolna. Začínalo se ale připozdívat a ochlazovat, tak jsme se vydaly na zpáteční cestu. Něco málo přes 2 kilometry není velká vzdálenost, ale po zhruba 6 hodinách na nohou nám to chvilku zabralo. Konala se malá zastávka u památníku 2. světové války, a poté už jen odchod do hostelu.

V obchůdku jsme si obě koupily večeři, snědly ji v malé kuchyňce a nadšeně se vydaly k našemu pokoji. Velice jsem se vyděsila u pohledu do zrcadla, pěkné počasí mělo bohužel svoji daň. I v březnu jsem si byla schopná spálit obličej, takže teď vypadám, jako bych týden lyžovala v Alpách. Terka se necítila dobře, takže zalomila ihned po sprše, já si ještě četla. Další den jsme musely vstávat v osm, tak jsem si řekla, že si půjdu lehnout brzo a odložila knihu někdy kolem 10, 11 hodiny. Jak je u mě tradiční, tak jsem se válela ještě dlouho poté, ale nějak se mi usnout podařilo.

V neděli jsme vyrazily z hostelu těsně po 9 hodině s jasným cílem – Muzeum přírodní historie. Opět byl vstup zdarma. Dinosauři byli to, co mě lákalo nejvíce, takže jsme zaparkovaly do příslušné místnosti a prozkoumaly to. Následovaly pradávné rybičky, zkameněliny, škeble a další potvůrky. Vedle dinosaurů byla přehlídka savců, takže to jsme musely taky vidět. Zaujali mě motýli v prvním patře, bohužel tady se čekala neuvěřitelná řada do menší kopule, kde se motýli nacházeli živí. Na to, aby mi kolem hlavy proletěl motýl, nepotřebuju platit a hlavně hodiny stát ve frontě. Hmyz jsme přeskočily, nejsem Grissom z CSI, abych tam musela být nastlaná a přešly jsme na výstavu kamenů. Diamanty nás tedy zajímaly nejvíce! A že jich tam bylo. Povětšinou už se jednalo o zpracované kousky, nějaké ty náhrdelníky, brože, prsteny. Výstava samozřejmě zahrnovala i polodrahokamy a další jiné kameny. Na obyčejné šutry jsme zvědavé nebyly, takže jsme uličkami jenom tak proletěly a tím naše návštěva v tomto zařízení skončila.

Na oběd jsme se prošly zpět k Air and Space muzeu, vystály si frontu na jídlo a asi hodinku a půl poseděly. Vše, co jsme vidět chtěly, jsme viděly a tak jsme si musely dát potřebný oddych. V rozumnou dobu jsme se vydaly najít stanici metra, znova se projely dvě zastávky a našly stanici autobusu. Cesta zpět už tak příjemná nebyla, na dálnici zácpa. Já díky tomu zmeškala vlak domů a musela opět k Terce. Ani můj běh na 4 bloky v Phille nepomohl. Výlet moc vydařený, moc se mi tam líbilo a ani mi nevadí, že se budu týden hrabat z bolavých nohou!

Mütter Museum

Na "zrůdičky" jsme se s Terkou těšily už od doby, kdy nám Terčin pan domácí řekl o muzeu, kde jsou vystaveny různé nemocemi a vadami postižené tělíčka v nálevu, sbírky kostí a podobných věcí. Konečně nám vyšla volná neděle, a tak jsme naskočily na vlak a směr Suburban Station. Obě hladové, jsme se prvně vydaly po stopách nejbližšího McDonaldu - což se ukázalo jako zbytečná snaha. Lidé v centrální Philly asi "mekáč" nejí. Alternativa byl tedy Dunkin' Donuts. Najezeny a napity jsme se prošly několik bloků k postarše vypadající budově - The College of Physicians of Philadelphia - Mütter Museum.

Po odběru 12 dolarů z mé kouzelné plastové zelené kartičky a odložení batohu a tašky s miminkem na recepci jsme se vydaly na průzkum muzea. Ihned v začátku byli návštěvníci upozorněni, že focení je zakázáno, tak jsme foťáky nechaly v klidu spát a lokalizovaly nápis "Vchod". V první místnosti, kromě skromného gift shopu, byly jenom zarámované fotografie různých telesných anomálií, nemocí, významných objevitelů. Početly jsme si nápisy pod obrázky a přesunuly se do další mísnosti, kde už se nacházela pěkná výstavka. Části těla z vosku, povětšinou napadlé kde čím. Velmi "pěkný" pohled byl na spáleného člověka ve vitríně. Nejvíce nás s Terkou uchvátila sbírka lebek, která pokrývala asi třetinu jedné stěny. Lebky byly od lidí různého věku, pohlaví a původu. Některé dokonce nesly u popisu Czech či Prague. Byla zde také zmínka o siamských dvojčatech spojených různými částmi těla. Své místo zde našly i fotografie děvčat Brittany a Abigail, američanek, které patří mezi známé siamské dvojčata - jedno tělo, dvě duše. Letos oslaví 18. narozeniny.

Natěšeně jsme sešly do spodního patra, kde už na nás čekaly sklenice s nálevem. Spousty a spousty embryí v různých stádiích s vadami, více siamských dvojčat. Asi aby lidé neodcházeli s depresí, byly ukázány i plody zdravého dítěte v různých časových intervalech. Dále kostry a kostřičky, mnoho jednotlivých kostí a vnitřních orgánů. Docela výrazný prostor dostaly nemoci očí - tentokrát vytvořené z vosku. Průřezy mozkem byly také velice zajímavé. Nemůžu říct, co se mi nejvíce líbilo, všechno to mělo něco do sebe. Jedno ale můžu říct s jistotou - v noci bych se tam nepromenádovala!

Giselle ví nejlépe!

Pojďte se odreagovat se mnou a never-to-be-a-princess :o)

Jak na děti? – Part 5 - Arts & Crafts

Na rozvíjení kreativity máme čas po obědě, když nejmladší spí. Holky milují různé vyrábění věcí z papíru, stříhání a kreslení. Já nejvíce trpím, když se mě zeptají, co si můžeme vyrobit. Já jsem na takové věci absolutně levá a tak jenom vymýšlet, co by pro ně bylo vhodné zpatlat mi zabere hodně času. Často se spokojíme jenom s dekorováním obyčejného barevného papíru různými jinými papíry, třásněmi, nastříhanou vlnou. Největší zábavou pro ně je „zkrášlit“ nějakou krabici od balíku. Holky na ni nalepí všechno, co jim pod ruku přijde, pokreslí to voskovkami, občas nějaká ta fixa. Snažím se s dětmi dělat sezónní věci. V zimě tvoříme sněhuláky z papíru a vaty, vánoční stromečky na papír, které se dodatečně dekorují barevnými nastříhanými papírky, ozdoby na stromeček. Na jaře vytvoříme kytičky z papíru, dřevěných tyček od zmrzlin, drátků na čištění skla. Léto se ohání kolem sluníčka, zvířat. Na podzim jde vždycky udělat něco z barevného napadaného listí nebo různých nejedovatých plodů. Žádný kousek látky nejde nazbyt, stejně tak jako přebytečné knoflíky, bavlnky..


Navlékání korálek je činnost, u které si člověk s dětmi pěkně pokecá a ještě se zabaví na dlouhé chvíle. Holky mají šuplíček s většími korálky, ze kterých tvoří náramky a řetízky. Zkouší, jak jdou různé barvy dohromady, jak vedle sebe vypadají rozdílné tvary. Vždy si nadšeně zkouší svoje výrobky nebo je dávají jako dárek rodinným příslušníkům. Jinou formu korálek, kterou u nás praktikujeme, je pokládání umělohmotných barevných korálek na různě tvarované plastikové destičky, které se po dokončení přežehlí a vytvoří požadovaný tvar. Opět se u této činnosti dá povídat a člověk si od dětí trochu odpočine.

Velice potřebnými věcmi u nás jsou knížky omalovánek a krabice s voskovkami. Pokaždé, když někam jdeme a víme, že se tam bude nějakou dobu čekat, omalovánky a pytlíček voskovek mají místo v naší tašce. I ti nejmenší se tím dokáží zabavit, učí se držení voskovky v ruce, zkoumají různé barvy. Vždy holkám připomínám, aby nečmáraly, ale pěkně vymalovávaly prostory, které mají. Fixy jim to jdou trošku lépe, než voskovky, na druhé straně se tím dokážou zapatlat od hlavy až k patě. Pastelky se tady moc nepoužívají. Lepší pro mě, nemusím se bát, že mi Jake bude hltat odpadlé hroty nebo chroustat dřevo.

Po práci..

Po dlouhých dnech se musím nějak odreagovat - k tomu je hudba jak dělaná. Momentálně mám dvě písničky, které věčně poslouchám pořád dokola, tak musím pobavit ostatní a vyhodit je na veřejnost.

Jak já říkám černoši: Flo Rida - Low





A druhé: The Red Jumpsuit Apparatus - Face Down

C. W. Post University - Long Island

Jakožto aupair, mou povinností, kromě měsíční docházky na aupair meetingy, je návštěva vzdělávacích kurzů v celkové délce 72 hodin. Jednou jsem takto chodila každý týden v pondělí večer na deseti-týdenní kurz, ale zjistila jsem, že to za to opravdu nestojí. C. W. Post University na Long Islandu nabízí víkendové kurzy, které jsou ohodnoceny třemi kredity – tady to nejde počítat na hodiny, protože do víkendu se opravdu těch 36 hodin narvat nedá (dá se to ovšem směstnat do celkových 22 se třemi hodinovými přestávkami na jídlo), tak je přímo dáno, že se jeden víkend rovná polovině povinné docházky. Tento víkend byl pro mě již třetím kurzem, který jsem na této škole absolvovala. Jméno kurzu, který jsme si s Terkou vybraly byl „American Indian Cultures and Their Impact on American Society”. Byly tam i zvučnější názvy, ale bohužel v době, kdy jsme se přihlašovaly, už byly dávno zaplněné.


Do školy se musí dorazit již v pátek někdy kolem pozdního odpoledne, tak jsme si našly vláček, který nás tam tak nějak v potřebnou dobu přiveze. Já měla výhodu vlaku přímého až do New Yorku, Terka přiskakovala. Už jsem měla na sedadle nachystaného gameboye, ovšem celé dvě hodiny jsme byly schopné prokecat, tak jsem ho v NY zase pěkně schovala do batohu. Bohužel jsme měly dlouhé tři hodiny času na zabití před vlakem na Lond Island, tak jsme nádražní potulování musely nějak rozplánovat (Penn Station, NY, by se dala pojat jako celodenní rodinný výlet se svými obchody, butiky a fastfoody), první cesta, ihned po zakoupení lístku, McDonald’s – hlad byl velký. Terka projevila zájem o Borders (knihkupectví), kde jsme prošly dvě patra křížem krážem a stejně nekoupily nic. Na zpáteční cestě jsme šly kolem Kmartu, navrhla jsem, že tam skočíme. I ten jsme dokonale prozkoumaly, zastávka u hraček se projevila jako špatný nápad. Obě dvě jsme odešly s jedním Tamagotchi, 2nd Generation, v4.5. Do vlaku nám zbývala necelá hodina, práskly jsme sebou na první volné židle a za usrkávání Smoothieho jsme otevřely svoje balíčky a zprovoznily svoje hračky.


Ve vlaku směr Hicksville, jsme pokračovaly ve svém blbnutí a dopadlo to naším přejetím cílové stanice. Musím se ovšem ospravedlnit, ve vlaku při zastavení byla psána stanice předešlá. Projely jsme se tedy dál, hodinku postály v zimě a naskočily na zpáteční vlak. V Hicksville nás měla vyzvednout univerzitní dodávka, bohužel zrovna tvořila své kolečka nádraží – škola, tak jsme opět stepovaly před budovou na chladu. Z kousek vedle postávajících německých dívek jsme vůbec neměly radost, neb jsme se bály, že, jak je u nich tradiční, se rozběhnou sotva uvidí dodávku, naloží se tam, i když před nimi byli další lidé a my se nevlezeme. Nakonec to tak tragické nebylo a na místo jsme dorazily něco málo po šesté hodině. Při registraci nám moje neoblíbenkyně Victoria, vedoucí programu pro aupair, sdělila, že je už po večeři (čti pokud chcete jíst, počkejte si na snídani) a nasměrovala nás do třídy, kde již probíhala hodina. Jedinou výhodou pozdního příchodu bylo to, že jsme se již nemusely představovat. Co se ty dvě hodiny ve třídě dělo opravdu neřeknu. Byl pátek, já byla vypláchnutá po týdnu práce a měla jsem hlad. Původně jsme měli končit v devět hodin, ale pustili nás dřív. Samozřejmě nesměl chybět úkol – čtení něčeho totálně nezáživného, na což byl druhý den test. Na pokoji jsme byly tři, my dvě s Terkou a dívka z Namibie. Ze začátku byla velmi hlučná a ukecaná, ale když pochopila, že se raději podíváme na závěrečný díl SGA, tak si přečetla úkol a šla spát.


Sobota nám začínala kolem osmé hodiny, vyhrabaly jsme se z postele, odešly na snídani a v 8:40 nás vyzvedávala dodávka z hotelu, pokud to tak můžu nazvat, do školy. Popisovat den opravdu nemá cenu. Jediné dvě perly pro mě byly oběd a večeře. Mírně jsem se obávala, že budou sendviče nebo něco podobného, ale bylo pěkně teplé, velmi chutné jídlo. Indiáni celkově nebyli špatný kurz, jenom sedět více jak 10 hodin v jedné třídě na prdeli z člověka vytáhne všechnu šťávu. Večer probíhal tak nějak stejně jako ten předešlý. Naše společnice se tak nějak vytratila z dohledu, místo ní jsme měly návštěvu německých dívek od našeho stolu ze třídy (ne, byly to jiné, než ty z nádraží). Pokusily jsme se jít spát v normální hodinu (kvůli posunu času), ale to se ukázalo jako zbytečná snaha, já osobně jsem se ležela ještě hodinu po zalehnutí vzhůru. V pokoji se nacházelo topení, noc předtím nám bylo na 63°F teplo, tak jsem to stáhla na 60. Spím jako dřevo první 3 - 4 hodiny spánku, ale potom slyším každé šustnutí. Co vycházelo za zvuky z našeho topení se k šustnutí ani z daleka nedá přirovnat. Spíše tak k přejíždění plechového hrnku po kovových mřížích. Spouštělo se to zhruba každých 20 minut, trvalo tak 5 - 10 a ještě nám u toho byla zima. Zimu jsem si uvědomila až nad ránem, tak už nemělo cenu jít přitápět.


Nedělní hodina opět začínala v 9 hodin, přestávka ve 12 na oběd a ve tři hodiny, o hodinu dříve, jsme byli propuštěni. Vlak z Hicksville jsme stihly na čas, v New Yorku to už byla hodina. Žádné velké drama, Terka zalomila ke Starbucks, já opět na smoothie. Ihned po výjezdu z nádraží se mi u gameboye začaly zavírat oči, tak jsem to vzdala, nahodila mptrojkovač a složila hlavu na sedadlo. Řekla jsem si, že bude lepší to udělat hned, než potom přejet svoji zastávku, až mě Terka v Philly opustí a nebude mě mít kdo vzbudit. Pořádné usnutí se samozřejmě nekonalo, ale rozhodně mi to pomohlo, protože jsem potom dojela domů bez zívnutí. Na našem nádraží se mi konalo menší repete z víkendu, kdy jsem si postála deset minut před zastávkou u cesty, než se domácí uráčili pro mě přijet. Ještě na mě čeká úkol (což mi připomíná, že jsem si ani nepřečetla zadání – ještě, že není časový limit), co musím odeslat a tím se moje víkendové studium oficiálně ukončí a já dostanu dopis s potvrzením, že jsem získala své tři POSLEDNÍ kredity. Yay!!