Giselle ví nejlépe!

Pojďte se odreagovat se mnou a never-to-be-a-princess :o)

Jak na děti? – Part 5 - Arts & Crafts

Na rozvíjení kreativity máme čas po obědě, když nejmladší spí. Holky milují různé vyrábění věcí z papíru, stříhání a kreslení. Já nejvíce trpím, když se mě zeptají, co si můžeme vyrobit. Já jsem na takové věci absolutně levá a tak jenom vymýšlet, co by pro ně bylo vhodné zpatlat mi zabere hodně času. Často se spokojíme jenom s dekorováním obyčejného barevného papíru různými jinými papíry, třásněmi, nastříhanou vlnou. Největší zábavou pro ně je „zkrášlit“ nějakou krabici od balíku. Holky na ni nalepí všechno, co jim pod ruku přijde, pokreslí to voskovkami, občas nějaká ta fixa. Snažím se s dětmi dělat sezónní věci. V zimě tvoříme sněhuláky z papíru a vaty, vánoční stromečky na papír, které se dodatečně dekorují barevnými nastříhanými papírky, ozdoby na stromeček. Na jaře vytvoříme kytičky z papíru, dřevěných tyček od zmrzlin, drátků na čištění skla. Léto se ohání kolem sluníčka, zvířat. Na podzim jde vždycky udělat něco z barevného napadaného listí nebo různých nejedovatých plodů. Žádný kousek látky nejde nazbyt, stejně tak jako přebytečné knoflíky, bavlnky..


Navlékání korálek je činnost, u které si člověk s dětmi pěkně pokecá a ještě se zabaví na dlouhé chvíle. Holky mají šuplíček s většími korálky, ze kterých tvoří náramky a řetízky. Zkouší, jak jdou různé barvy dohromady, jak vedle sebe vypadají rozdílné tvary. Vždy si nadšeně zkouší svoje výrobky nebo je dávají jako dárek rodinným příslušníkům. Jinou formu korálek, kterou u nás praktikujeme, je pokládání umělohmotných barevných korálek na různě tvarované plastikové destičky, které se po dokončení přežehlí a vytvoří požadovaný tvar. Opět se u této činnosti dá povídat a člověk si od dětí trochu odpočine.

Velice potřebnými věcmi u nás jsou knížky omalovánek a krabice s voskovkami. Pokaždé, když někam jdeme a víme, že se tam bude nějakou dobu čekat, omalovánky a pytlíček voskovek mají místo v naší tašce. I ti nejmenší se tím dokáží zabavit, učí se držení voskovky v ruce, zkoumají různé barvy. Vždy holkám připomínám, aby nečmáraly, ale pěkně vymalovávaly prostory, které mají. Fixy jim to jdou trošku lépe, než voskovky, na druhé straně se tím dokážou zapatlat od hlavy až k patě. Pastelky se tady moc nepoužívají. Lepší pro mě, nemusím se bát, že mi Jake bude hltat odpadlé hroty nebo chroustat dřevo.

Po práci..

Po dlouhých dnech se musím nějak odreagovat - k tomu je hudba jak dělaná. Momentálně mám dvě písničky, které věčně poslouchám pořád dokola, tak musím pobavit ostatní a vyhodit je na veřejnost.

Jak já říkám černoši: Flo Rida - Low





A druhé: The Red Jumpsuit Apparatus - Face Down

C. W. Post University - Long Island

Jakožto aupair, mou povinností, kromě měsíční docházky na aupair meetingy, je návštěva vzdělávacích kurzů v celkové délce 72 hodin. Jednou jsem takto chodila každý týden v pondělí večer na deseti-týdenní kurz, ale zjistila jsem, že to za to opravdu nestojí. C. W. Post University na Long Islandu nabízí víkendové kurzy, které jsou ohodnoceny třemi kredity – tady to nejde počítat na hodiny, protože do víkendu se opravdu těch 36 hodin narvat nedá (dá se to ovšem směstnat do celkových 22 se třemi hodinovými přestávkami na jídlo), tak je přímo dáno, že se jeden víkend rovná polovině povinné docházky. Tento víkend byl pro mě již třetím kurzem, který jsem na této škole absolvovala. Jméno kurzu, který jsme si s Terkou vybraly byl „American Indian Cultures and Their Impact on American Society”. Byly tam i zvučnější názvy, ale bohužel v době, kdy jsme se přihlašovaly, už byly dávno zaplněné.


Do školy se musí dorazit již v pátek někdy kolem pozdního odpoledne, tak jsme si našly vláček, který nás tam tak nějak v potřebnou dobu přiveze. Já měla výhodu vlaku přímého až do New Yorku, Terka přiskakovala. Už jsem měla na sedadle nachystaného gameboye, ovšem celé dvě hodiny jsme byly schopné prokecat, tak jsem ho v NY zase pěkně schovala do batohu. Bohužel jsme měly dlouhé tři hodiny času na zabití před vlakem na Lond Island, tak jsme nádražní potulování musely nějak rozplánovat (Penn Station, NY, by se dala pojat jako celodenní rodinný výlet se svými obchody, butiky a fastfoody), první cesta, ihned po zakoupení lístku, McDonald’s – hlad byl velký. Terka projevila zájem o Borders (knihkupectví), kde jsme prošly dvě patra křížem krážem a stejně nekoupily nic. Na zpáteční cestě jsme šly kolem Kmartu, navrhla jsem, že tam skočíme. I ten jsme dokonale prozkoumaly, zastávka u hraček se projevila jako špatný nápad. Obě dvě jsme odešly s jedním Tamagotchi, 2nd Generation, v4.5. Do vlaku nám zbývala necelá hodina, práskly jsme sebou na první volné židle a za usrkávání Smoothieho jsme otevřely svoje balíčky a zprovoznily svoje hračky.


Ve vlaku směr Hicksville, jsme pokračovaly ve svém blbnutí a dopadlo to naším přejetím cílové stanice. Musím se ovšem ospravedlnit, ve vlaku při zastavení byla psána stanice předešlá. Projely jsme se tedy dál, hodinku postály v zimě a naskočily na zpáteční vlak. V Hicksville nás měla vyzvednout univerzitní dodávka, bohužel zrovna tvořila své kolečka nádraží – škola, tak jsme opět stepovaly před budovou na chladu. Z kousek vedle postávajících německých dívek jsme vůbec neměly radost, neb jsme se bály, že, jak je u nich tradiční, se rozběhnou sotva uvidí dodávku, naloží se tam, i když před nimi byli další lidé a my se nevlezeme. Nakonec to tak tragické nebylo a na místo jsme dorazily něco málo po šesté hodině. Při registraci nám moje neoblíbenkyně Victoria, vedoucí programu pro aupair, sdělila, že je už po večeři (čti pokud chcete jíst, počkejte si na snídani) a nasměrovala nás do třídy, kde již probíhala hodina. Jedinou výhodou pozdního příchodu bylo to, že jsme se již nemusely představovat. Co se ty dvě hodiny ve třídě dělo opravdu neřeknu. Byl pátek, já byla vypláchnutá po týdnu práce a měla jsem hlad. Původně jsme měli končit v devět hodin, ale pustili nás dřív. Samozřejmě nesměl chybět úkol – čtení něčeho totálně nezáživného, na což byl druhý den test. Na pokoji jsme byly tři, my dvě s Terkou a dívka z Namibie. Ze začátku byla velmi hlučná a ukecaná, ale když pochopila, že se raději podíváme na závěrečný díl SGA, tak si přečetla úkol a šla spát.


Sobota nám začínala kolem osmé hodiny, vyhrabaly jsme se z postele, odešly na snídani a v 8:40 nás vyzvedávala dodávka z hotelu, pokud to tak můžu nazvat, do školy. Popisovat den opravdu nemá cenu. Jediné dvě perly pro mě byly oběd a večeře. Mírně jsem se obávala, že budou sendviče nebo něco podobného, ale bylo pěkně teplé, velmi chutné jídlo. Indiáni celkově nebyli špatný kurz, jenom sedět více jak 10 hodin v jedné třídě na prdeli z člověka vytáhne všechnu šťávu. Večer probíhal tak nějak stejně jako ten předešlý. Naše společnice se tak nějak vytratila z dohledu, místo ní jsme měly návštěvu německých dívek od našeho stolu ze třídy (ne, byly to jiné, než ty z nádraží). Pokusily jsme se jít spát v normální hodinu (kvůli posunu času), ale to se ukázalo jako zbytečná snaha, já osobně jsem se ležela ještě hodinu po zalehnutí vzhůru. V pokoji se nacházelo topení, noc předtím nám bylo na 63°F teplo, tak jsem to stáhla na 60. Spím jako dřevo první 3 - 4 hodiny spánku, ale potom slyším každé šustnutí. Co vycházelo za zvuky z našeho topení se k šustnutí ani z daleka nedá přirovnat. Spíše tak k přejíždění plechového hrnku po kovových mřížích. Spouštělo se to zhruba každých 20 minut, trvalo tak 5 - 10 a ještě nám u toho byla zima. Zimu jsem si uvědomila až nad ránem, tak už nemělo cenu jít přitápět.


Nedělní hodina opět začínala v 9 hodin, přestávka ve 12 na oběd a ve tři hodiny, o hodinu dříve, jsme byli propuštěni. Vlak z Hicksville jsme stihly na čas, v New Yorku to už byla hodina. Žádné velké drama, Terka zalomila ke Starbucks, já opět na smoothie. Ihned po výjezdu z nádraží se mi u gameboye začaly zavírat oči, tak jsem to vzdala, nahodila mptrojkovač a složila hlavu na sedadlo. Řekla jsem si, že bude lepší to udělat hned, než potom přejet svoji zastávku, až mě Terka v Philly opustí a nebude mě mít kdo vzbudit. Pořádné usnutí se samozřejmě nekonalo, ale rozhodně mi to pomohlo, protože jsem potom dojela domů bez zívnutí. Na našem nádraží se mi konalo menší repete z víkendu, kdy jsem si postála deset minut před zastávkou u cesty, než se domácí uráčili pro mě přijet. Ještě na mě čeká úkol (což mi připomíná, že jsem si ani nepřečetla zadání – ještě, že není časový limit), co musím odeslat a tím se moje víkendové studium oficiálně ukončí a já dostanu dopis s potvrzením, že jsem získala své tři POSLEDNÍ kredity. Yay!!

Jak na děti? – Part 4 – Představ si..

Hraní si na maminku a děti patří v našem domě asi k nejvíce hrané hře. V poslední době se přidává i ten nejmenší a radostně volá na nejstarší „Mami!“. Občas si zahraji s nimi, ale povětšinou se této hře oddávají pokud mám já něco na práci a nemám zrovna čas je zabavovat. Obvykle ta nejstarší bývá maminka a ti mladší její děti. Vždy se pobavím nad rozhovory, které mezi sebou děti vedou a jaké příkazy si dávají. Tohle je jedinečná možnost se přesvědčit, že děti opravdu dávají pozor na to, co se jim říká, ví, co se doma děje (už od útlého věku) a jak se rodičové v různých situacích chovají. Maggie používá stejné fráze jako já nebo její matka, pokud její „děti“ neposlouchají. „Dívá“ se na stejné pořady v televizi jako my dospěláci a vysvětluje svým dětem proč se na to a to její děti dívat nesmějí. Představuje si, že je na počítači/telefonu a pracuje (všichni dospělí u nás doma buď tráví u počítače nebo telefonu spoustu času). Děti jí chodí do školky, školy, spí po obědě.. Přirovnala bych to k určité formě skryté kamery v domě. Události a rozhovory bývají velice přesné.

Všemi dětmi milovaný „Doktor“ se nevyhýbá ani naší domácnosti. Naštěstí já se nemusím obávat toho, že by se mi děti někde začaly svlíkat – všichni tři jsou ještě malí, takže koupání je stále pojato jako hromadná činnost a tak si jsou vědomi rozdílů mezi dvěma pohlavími. Spíše to beru jako hru, kde mi děti vyjmenovávají různé části těla, ukazují, kde se nachází. Ryan aplikuje to, co zná od doktora – dívá se mi do uší, poslouchá srdce, měří mi tlak a teplotu. Pokud jsem „nemocná“ musím dostat injekci, vzít si prášky nebo ležet.

Hodně často se mi holky navlečou do šatů na převlečení a pobíhají po domě jako Popelky, Šípkové Růženky a další princezny, na které si jenom můžou vzpomenout. I já jsem nejedou na sebe nasoukala nějaké ty šátky či korunky a byla jedna z těch princezen. Děvčata k šatům mají spoustu doplňků jako prstýnky, náhrdelníky, náramky, korunky, šátky, boty. Často si prostě zahrají na nějakou oblíbenou pohádku – pěkně od začátku až do konce. Musím se přiznat, že Popelka patří k mým nejoblíbenějším. A jak je rozradostnit na celý zbytek dne? Stačí jenom zavítat do koupelny a vytáhnout nějakou tu rtěnku či oční stíny a děvčátka jsou v sedmém nebi.

Právě teď mi tady lítají a předstírají, že jsou psi. Prostřední je páníček a nejstarší a nejmladší lozí po kolenou a štěkají o sto šest. Maggie je pěkně na vodítku a Ryan si ji vodí po domě. Čas od času mi zaštěkají pod nosem a poprosí si o jídlo. Když je takto vidím si hrát, tak vždycky přemýšlím, nač mají všechny ty hračky, když si očividně vyhrají i bez nich.

Jak na děti? – Part 3 – Hračky

O obyčejných hračkách bych se mohla rozepsat na hodně dlouho. Jenom vyjmenování by mi zabralo dvě stránky a ještě by to nebylo kompletní. Takže si tady udělám výčet těch, které mají moje děti nejraději a které je zabaví nejvíce.

První místo v mém žebříčku jednoznačně zabírají kostky. Všichni tři si dokáží hodiny vyhrát s dřevěnými kostkami a velkými lego bloky. S lego bloky často staví různé mosty a vysoké věže, nemusí se bát, že by se jim to nějak zvláště rozpadalo. Z dřevěných kostek staví malé domečky a věže, mosty a bůhví co ještě. U těchto kostek je velká výhoda, že přichází v různých barvách a tvarech a dá se na nich učit. Také jsou dobré krabičky s otvory různých tvarů, kde děti musí najít příslušnou kostku a vložit do správné díry. Jake to stále nepochopil (pokud se jakákoliv kostka vleze, směle ji prohodí dovnitř), ale Ryan velice ráda hledá ve změti kostek ty, které ke krabici patří a dává je dovnitř.

Doma mám aktivní trio, které má rádo sporty, takže mezi hračky musí patřit různé druhy míčů. Troufám si říct, že máme fakt snad všechny typy, co jsou. Jake je malý házeč (nejraději baseballovým míčem v kuchyni), takže na balóny nedá dopustit. Zrovna nedávno se naučil chytat, takže mě každý den vodí do obýváku s tím, abych mu balón házela.

Pro holky máme doma spoustu panenek a jejich velice oblíbené Barbie. Já osobně ty přerostlé krásky se stejnými obličeji moc nemusím, raději budu poponášet půl dne obyčejnou panenku. Asi na nich ale něco bude, v jejich věku jsem se po nich taky mohla umlátit. Převlíkání oblečků, nazouvání botiček.. Kdyby se mi ty děcka tak nadšeně oblíkaly samotné, vůbec bych se nezlobila!

Vzhledem k tomu, že máme doma kluka, v krabicích s hračkami se nachází spousta autíček a mašinek. Různé druhy angličáků, větších autíček, ještě větších.. Jenom klasická Tatra nám tu chybí, ale to asi Američani neznají ;o). Jake má hrozně rád vláčky, takže na Vánoce dostal set s mašinkou a několika vláčky na menším stolku s kolejemi, nějakou tou budovou a člověkem. K mému překvapení si s tím opět vyhrají všichni tři, holky si hrají s človíčky a budovami, Jake lítá kolem a posunuje vláčky po kolejích.

Tohle zhruba pokrývá moje nejoblíbenější hračky. Rádi si taky chvilku pohrajeme s umělohmotným stavitelským setem, kde se najde nějaké to kladívko, šroubováky, pilky, metry, šroubky.. Jako každá domácnost, i my máme přebytek plyšových zvířat a dalších malinkatých věciček, se kterýma si nikdo nikdy nehraje, ale je důležité je zachovat, protože jsou hrozně speciální. Vždy, když se s dětmi snažím uklidit nepořádek, který nadělaly, tak mám touhu polovinu těch věcí naházet do odpadkového koše.

Star Wars

Jako člověk, který má v oblibě staré Star Wars, jsem si nemohla nechat ujít výstavu kostýmů a replik, kterou hostuje Franklinův Institut ve Philadelphii. Výstava se koná od 9. 2. 08 do 4. 5. 08 pod názvem ‚Star Wars: Where Science Meets Imagination’.

V Philly jsem měla sraz s Terezkou kolem půl jedné odpolední, což pro mě znamenalo skočit na vlak po jedenácté hodině. Vyzbrojena Drive Thru McDonaldem a knihou od Kathy Reichs – Break No Bones, jsem se proběhla od auta k přijíždějícímu vlaku (prostě mi to nikdy nevyjde..) a vyplácla se na první volné sedadlo. Možná nebylo zrovna chytré jíst u story z pitevny, ale přežila jsem. Terka měla příjezd až dvacet minut po mně, tak jsem si ji odchytila na východu z platformy a vydaly jsme se na desetiminutovou cestu.

Jak se dalo očekávat, budova jen přetékala lidmi – fronta na lístky nebyla vůbec pěkná. Na řadu jsme se však dostaly docela rychle a ihned po zakoupení vstupenky za luxusních 20 dolarů, jsme zapadly do Gift Shopu. Já osobně bych v tomto obchodě mohla strávit celé odpoledne, k běžným věcem patří spousta knih o biologii, fyzice, astrologii.., tak jako různé hračičky na tyto témata. Kousek obchodu byl věnován Star Wars zboží. Koupila jsem si odznáček, který jsem si připevnila na kabelku, spolu s klíčenkou – páteří.

Těsně před půl třetí jsme byly vpuštěny do místnosti. Moc příjemné prostředí, tedy z mého pohledu. Mírné temno, osvícené vitríny s lodičkami, postavami, kostýmy. Po prvotním znechucení z obtížnosti focení jsme se s Terkou vydaly každá svým směrem a jaly se zkoumání předmětů. Výstava nabízí opravdu pěknou podívanou. Lukova loď, Milenium Falcon, Imperiální lodě. Figuríny R2D2, C3PO, Darth Vadera, Stormtroopera. Nesměl chybět ani Chewbacca (v několika provedeních). Kostýmy Leiy, Hana Sola, Jedi rytířů. Můj oblíbenec Yoda se také nacházel za jedním ze skel. Občas byl docela problém použít foťák, protože spousta lidí pokládala za důležité dýchat na sklo a tvořit otisky prstů. Focení s bleskem neslo svoji daň v podobě roztomilé tečky porůznu na obrázku, ale raději budu přehlížet tohle, než potom hádat z rozmazané fotky, co se na ní vlastně skrývá (ano, vlastním prachobyčejný digitální fotoaparát pro blbé). Místnost to nebyla moc velká, takže nám trvalo něco málo přes hodinu se pokochat všemi věcmi a dát se na odchod.

Vyhladovělé jsme zalomily do nejbližšího Wendy’s, kde do nás spadla pečená brambora a zeleninový salát. Mně jel vlak později, než Terce, takže po zamávání jsem se uložila na lavičku a pokračovala ve své rozečtené knize. Samozřejmě jsem dorazila za tmy – skutečnost, ze které jsem nebyla zase tak moc odvázaná. Jezdit po amerických silnicích po západu slunce je více než nebezpečné. Většina řidičů má velmi agresivní halogenové světla, zbytek se neobtěžuje vypínat dálkové. Po příjezdu domů jsem usedla k počítači, kde jsem si nainstalovala poslední potřebnou věc k hraní MapleStory Europe, vytvořila si nový charakter a začala hrát.